CHS REALGAR

Můj start na závodu Copa tu hledáš? pořádaném plzeňskou ZKO U viaduktu byl dlouho nejistý. Program závodu se mi moc líbil, ale vzhledem ke zkušenostem Kety se mi zdál velmi těžký – 3 terény, z toho plošný podle RH-FL B, a sutinový podle RH-T A (kde se nesmí za psem) – na to nemáme… ale zase by to byla zkušenost, odstoupit se dá vždycky, když by to opravdu nešlo. No tak dlouho jsem váhala, až na mě zbylo jen místo náhradnice . Taky jsem si uvědomila, že další nepříznivou okolností je víkendová služba, kterou bych si musela vyměnit, tak jsem to odpískala.

Ale co čert nechtěl, Víťa Vydra přihlášený s Peggy onemocněl, a náhradníci došli… v pátek večer rychlé rozhodování, jestli mohu případně přijet později, protože na noční službu za sebe rozhodně už nikoho neulovím. Pořadatelé mi vyšli vstříc a dovolili mi přijet až po slavnostním nástupu, taky za mě vylosovali poslední číslo 14 -  tak, abych vše stihla. Tak jsem v neděli ráno v 8 rychle předala službu, nechala se vyzvednout Pepou v práci a už jsme si to svištěli směr Plzeň. Kety byla velmi odpočatá, naposled byla pořádně venku v pátek, sobotu jsem celou prospala  po dost brutální noční. Mně se i přes druhou probdělou noc moc spát nechtělo, kochala jsem se krajinou. Po dojezdu k viaduktu nás čekalo překvápko – vjezd na cvičák za zatáčkou do  velmi prudkého kopečku po štěrkové cestě… napoprvé jsme to s vozíkem nedali. Pepa vycouval zpátky do zatáčky a po pečlivé přípravě vystartoval nahoru, jak závodník – málem jsme vzali s sebou nějaké stromky, ale dostali jsme se do 2 třetin a s malým hrábnutím jsme nakonec přistáli zdárně na cvičáku – no každý už o nás věděl .

Celkem se sešlo 14 týmů, plemena byla různorodá a některá dost exotická – kromě běžných  labradora, flata, borderky a australáka taky peruánský naháč, hovawart, entlebušský salašnický pes, kříženec… a Kety.

Povenčila jsem – i přes ujištění, že v lese zvěř není, mi Kety dala jasně najevo, že je! , ale nějak jsem to ukočírovala, dokonce jsem stihla i natrhat nějaké jahody, a nastoupila na poslušnost. Ta byla spíš legrační a byla mimo soutěž, sestávala z pouhých 5 cviků. Zahájily jsme přivoláním přes hromádku plyšáků – Kety velmi zaujala  IKEA krysa – je to její oblíbená hračka, ale pochopila, že tato nám nepatří a nechala ji na místě… přivoláním jsme tedy prošly. Dále byl slalom se psem s tenisákem na lžíci – to jsme zvládly bravurně, protože Kety je vcelku poslušná a tenisáky ji v podstatě vůbec nezajímají. Následoval aport – cestovní taštičky na krmivo, samozřejmě naplněné. Půl kila granulí v obrovském pamlskovníku,  toho je třeba využít a sežrat. Kety původně vůbec nemínila taštičku přinést. Pak ale zjistila, že dovnitř se asi nevloupá, a že jediná cesta je přese mě, protože já to určitě umím otevřít. Takže asi na šestý povel mi taštičku dovlekla a tvářila se, že ji chci sedřít z kůže, že něco tak těžkého jaktěživo nenosila. Pak ovšem přišlo veliké divení, protože jsem taštičku neotevřela, nýbrž odložila a cpala jí sušené maso z kapsy… takhle to určitě nemyslela a k dalšímu stanovišti šla raději na  vodítku. Odložení měla pěkné, ustála moje skákání žabáků a ani se nehnula. Byla velmi pochválena, a než jsem stihla vytáhnout pamlsek, vystřelila k předešlému  kuželu a nesla mi taštičku s granulkami – najednou až tak těžká nebyla a  šlo to na jeden zátah. Zjevně to neměla vyřešené a moji odměnu považovala za nedostatečnou. No nic, poslední disciplínou byla jízda v kolečku, kterou zvládla velmi dobře. Nakonec to dohromady dalo 5. nejlepší poslušnost.

Před polednem jsem nastoupila na plochu. Ta měla asi 35000 čtverečních metrů, byla opravdu dost rozsáhlá, a hledaly jsme neznámý počet lidí. Už cestou k terénu vypadala, že bude běhat hodně a hledat spíš zvířátka. Terén byl členitý, samý val a rokle… Kety začala trochu rozpačitě, moc neběhala, myslím, že byla zklamaná tím, že zvířátka dneska nebudou, tak jsem trochu víc chodila s ní. Najednou ale navětřila a snažila se vymyslet  cestu ze skalnatého srázu do rokle. Musela jsem ji po náležité pochvale odvolat, aby to náhodou nevymyslela třeba volným pádem, ale o kus dál byl vstup do rokle, takže šla už najisto. Vyštěkala si pár kousků masa, ovšem ode mě, a tím momentem už to byla Kety-záchranářka. Víceméně už od figuranta zdrhla kamsi do svahu, po pískovém násypu na skálu. Makala velmi těžce, až se vyškrábala na skalní římsu a vyštěkala druhého figuranta. Dost dlouho mi trvalo, než jsem se tam dostala za ní. Pak jsme pokračovaly po pravé straně terénu a kousek se odchýlily ke stanu postavenému na mýtince. Kety stan 2x oběhla, ale netvářila se, že by tam byl člověk, přesto jsem do stanu nahlédla – přece jen osobu ve stanu nikdy neviděla – ale nebyl tam nikdo. Zato asi 20 metrů od stanu navětřila a dohledala třetího figuranta. Pokračovaly jsme dál a došly k potoku… no potokem bych to v tom místě nenazývala – Kety běžela a náhle zapadla po břicho do odporné žluté břečky – kupodivu ji to tentokrát nenadchlo. Pak jsme pokračovaly po okrajovém valu do kopce, abychom prohledaly cíp v levé části terénu. Byla jsem trochu na štíru s časem, tak jsem Ketku jen jednou vyslala, naštěstí proti větru, a věřila jí, že v cípu asi nikdo není. Pak jsme  znovu  slézaly z okrajového hřebenu do další rokliny, kde Kety našla 4. osobu pod malým přístřeškem. Trošku váhala s označením, zejména proto, že nalezená paní se hned začala otáčet, a Kety měla pocit, že tím práce skončila a už se podává maso. Zbývaly nám asi 2 minuty, tak jsme se po levé straně terénu vracely na začátek a jen tak jsem ji víceméně nechala, ať si hledá sama. Nakonec jsme tedy našly všechno a spokojeně šly zpátky – Kéťa vylítaná, já šťastná, že se na ni dá spolehnout, a že áčkovou plochu asi uběhá.

V mezičase jsem ji vypustila s malým Merkiim, úchvatným parsoním štěňátkem. Kety se rozvzpomněla na svoje mateřství a hrála si s ním moc hezky. O svůj míček se s ním nejdřív trošku tahala, pak mu ho střídavě nechávala a brala, nechala se okusovat, honila se, válela se s ním po zemi a po půlhodince Merkiiho ráda předala malé maliní slečně, která ve hře pokračovala. To už byl Merkii dost rozjetý, a ubohá maličká fenečka se nestačila divit, co to na ni nastoupilo. Myslím, že něco takového nikdy neviděla a neuvidí.  Hra štěňátek byla výborným zpestřením záchranářského dne.

Po 2 hodinách nás čekala malá plochosutinka, kde se hledala 1 osoba na čas. Kety jsem vyslala do lesa, který hezky prohledala, a pak jsme se pomalu přemisťovaly k sutince v zadní části terénu. Najednou se Kety začala chovat trochu podivně, větřila, vrtěla ocáskem, pak zabodla hlavu do trávy, zase ji zvedla a větřila, zase čučela někam do trávy a začala se celá vlnit. Šla jsem se podívat – uprostřed louky, vzrostlou travou přikrytý kanál, a v něm skoro 3 metry hluboko byl „ztracený“ figurant. Kety nikdy tak hluboko nikoho neměla a opět řešila, jestli by se k němu třeba nedalo nějak slézt. Osobu jsem samozřejmě mezitím nahlásila a cvičně pustila Kety znovu ke kanálu – tentokrát už neváhala a hezky ji vyštěkala, čas 3,3 minuty byl poměrně slušný.

Jako poslední jsme měly sutinu, která byla hodně vysoká, rozsáhlá a obtížná – psovod se směl pohybovat pouze kolem sutiny, do ní vkročil pouze, když šel za psem. Hned první kopec byl vysoký kolem 8 metrů, a od počátku bylo vidět, že Kety je už poměrně unavená. Nicméně nechala se vysílat do sutiny, až mezi kopečky suti nalezla prvního figuranta. Mezitím samozřejmě stihla pózovat fotografce. Kolem 12. minuty našla druhou figurantku, byla odměněna a z toho místa jsem ji vysílala dál. Dostala se až k cestě, na kterou jsem nesměla, a vracela se několikrát stejným směrem, ale už byla velmi unavená a víceméně nepracovala, jen odešla na můj povel. Její práci jsem ukončila v asi 16. minutě s tím, že nehledá, tudíž už nic nenajde. Samozřejmě jsme jednoho figuranta nechali v sutině. Protože jsem byla poslední, dostaly jsme příležitost si posledního figuranta najít. Byl dost daleko od místa, kde jsme byli, a Kety už zjevně neměla sílu místo správně označit, protože věděla, kam jde, jen na mě čekala. Když jsem šla za ní, přesné místo dohledala a po chvilce také označila. Za odměnu jsme jí figuranta vyprostili a dostala tak trošku jackpot. Sutinové vyhledání neskončilo úplně tak, jak bych chtěla, ale útěchou je mi to, že 3 lidi nenašlo víc psů, a to i dopoledních a tudíž čerstvých, a daleko zkušenějších.

A po kratičké přestávce už bylo vyhlášení. Nečekaně jsme dosáhly na 5. místo v poslušnosti s krásnou cenou – záchranářskou lžičkou od Míši. Celkově jsme skončily na 7. místě, což ve startovním poli většiny  zkušených psovodů rozhodně není špatný výsledek. Kdybychom našly i posledního člověka, mohly jsme být  na bedně.  Za hezké fotky moc děkuji místním fotografům - zejména Tomovi Basákovi a Lence Ferusové. 

Zvítězila Pavla Fraňková s borderákem  Zampano of Cleverland, 2. Martina Taterová s fenomenálním křížencem Jackem  a 3. Pavlína Svobodová s australákem Adventure Soul z Brzáneckých vinohradů. Obrovský dík patří pořadatelům za skvěle zorganizovanou akci, rozhodčím, kteří své terény prošli nebo proběhli celkem 14x a na konci dne byli ještě schopni fungovat, a také figurantům, kteří se nám obětavě váleli v lese, spouštěli do kanálů a přikrývali se panely. Celý závod byl opravdu gejzírem nových poznatků a zkušeností, za což jsem velmi ráda, a už se těším na příští rok.