Corčina první výstava
Přiznám se rovnou, že s ubíhajícím časem mě výstavy víc a víc nebaví. Jako mladší jsem jezdila docela ráda, ale se sbírkou, která byla doma (Bettynka na hranici VD a D, Zara zrovna tak, ne-li horší, Dita nedorostlá…), to byla trochu ztráta času. Pravda, Bettynka se předváděla vyloženě ráda, jak viděla pár lidí pohromadě, chodila, jak panenka. Zarka s výstavami taky problém neměla, moc ji těšilo, že ji někdo okukuje a hladí, jedno, kdo. Jen rozhodčí měli problém najít na nich nějakou výraznou přednost, kterou lze pochválit.
To Isa a Corča jsou jiné kafe. S Isinkou jsem si užila, až mě to mrzelo a nějak jsem naznala, že je lepší upravit ji do pracovního střihu a lítat po cvičáku, než stále honit a hlídat chlupy, aby se nezacuchaly, nechytil se do nich bodlák (u nás na polích s neupravenými remízky) a tak. Isa sice celkem sbírala tituly, a kdybych byla dost akční a trpělivá, určitě by někde uhnala i interšampiona, ale ani jednu z nás to moc nebavilo.
Úplně první výstavu absolvovala Cora už jako štěňátko, byly jí 4 měsíce, když jsme ji vzali na mezinárodku do Letňan. Bylo to super, i když jsem chvílemi měla pocit, že ostuda je naše druhé jméno. Corinka měla mooc ráda lidi, až tak, že jim jako správný zlý a nedůvěřivý maliňák skákala na potkání do náručí. Zprvu se ve vstupní hale kratičce zarazila, ale ihned se celá rozradostnila, ta spousta lidí a psů ji naprosto uchvátila. Halu prošla víceméně po zadních, aby dosáhla nejlépe na všechny (ještěže venku bylo sucho), na 4 se spustila až ve výstavních halách, kde byl rozptyl lidí větší, tudíž se na ně nedalo skákat. ovšem pak se vyskytly takové záludnosti, jako jedinci sedící ve skládacích židličkách – to bylo něco! Někteří dokonce radostně promlouvali k hezkému štěňátku, ale obvykle větu nestihli dokončit, poněvadž hezké štěňátko jim zpravidla přistálo na hlavě nebo aspoň v klíně. Naštěstí u malého psa na psí výstavě se to tak nežere a mírná neukázněnost se toleruje. To byla naše jediná klika, neb zatímco Cora si náramně užívala skoky, odnášení čepic, piercing uší (cizích, naše nesměla) a odborné odkládání brýlí z nosu na zem, já jsem z výstavy neměla skoro nic, snad tak nervy v kýblu.
Corinka je nakonec moc pěkná fenka, tak jsem se nechala ukecat kamarádkou Martinou na mezinárodku v Letňanech. Letos to tedy bude naostro, proto začala pro jistotu 14 dní před termínem línat. Samozřejmě shazovala nejdřív pesíky. Moc jsem ji raději nečesala, aby jí ještě něco kožichu po těle zbylo, už tak měla ocásek, jako krysa a bříško komplet nahaté. Aspoň bylo vidět, že má krásný hluboký hrudník a ne jen nahoněný chlupama.
Sobota začala tím, že ji při obvyklé ranní potyčce Cherry vyválela v blátě. Vyrazila jsem tedy se zabláceným prasetem vyzbrojena hřebenem, který jsem hodlala použít jen v krajní nouzi. Cestou bahno trochu uschnulo, takže ještě byla naděje. Před výstavištěm jsem potkávala načesané, načinčané pejsky a dolovala opatrně kaštany z Corčiny srsti, kterou jsem se poměrně neúspěšně snažila zachovat. Prostě super zážitek. Majitelé krasavců na mě hleděli dost s despektem. Přejímka proběhla v pohodě, všem konfliktům jsme se vyhnuly a včas dorazily ke kruhu. Vzápětí se dostavil i Pepa s Vítkem. S Corinkou jsem si trochu pohrála, protože nudící se Corinka je docela o průšvih, snaží se skákat na kolemjdoucí a vyloudit si u nich aspoň pohlazení. Nepochopila ještě, že pesan na hlavě, zvlášť při její současné velikosti (loni jí to procházelo) nikoho příliš nenadchne.
Paní rozhodčí Štýbrová brala věc velmi vážně, i štěňata posuzovala poměrně dlouho, aby si majitelé patřičně užili boj o vítězství. Corča se jí i přes ubohé osrstění moc líbila, možná i proto, že jí stihla olíznout aspoň ucho při prohlídce zubů. Musím říct, že Cora se fantasticky předvedla ve statickém posouzení i v pohybu. Rozhodčí ji moc chválila, jen upozornila na sbíhavost všech končetin při pohybu, což ovšem bylo důvodem k zadání známky velmi dobrá, byť s pořadím 1. Jinak ji vychválila až do nebes – výborná hlava, hrudník, chody, osvalení, předvedení. Nakonec podotkla, že kdyby chtěla pracovního psa, určitě by mohla něco takového. Corča to pojala jako vtipný nácvik poslušnosti – chvíli obraty doleva v poklusu, chvíli stůj (to teda hodnou chvíli, příště paničko víc odměn!), pak zase nějaké pobíhání, nakonec míček a přetahovaná, takže vlastně ohromná sranda. Jen ji asi trochu mrzelo, že nestihla nikomu skočit do náruče, všichni byli za hrazením.
Pak jsme prošli všichni společně zbytek výstavy a taky stánky, Isince jsem koupila krásné trimovací hřebeny (málem ji kleplo, chudinku, když to viděla), Vítkovi kšiltovku a Corče obranářský postroj. Ani jsme se nenadáli a byly 2 hodiny, takže jsme vyrazili k domovu. Martina ve finále na výstavu nedorazila, což byla škoda, konkurence nijak hvězdná nebyla, takže Šíneček by možná dopadl moc pěkně.