CHS REALGAR

Polovina dubna byla vyhrazena pro účast na meetingu KZJ. Je to takový závod-nezávod, spíš přátelské setkání záchranářů za účelem procvičení dovedností a získání nových poznatků z praxe. Před mnoha lety jsem se účastnila 2 těchto meetingů jako člen pořadatelského týmu a uchvátila mě atmosféra celé akce - tehdy to byly závody s rozhodčím, bodováním, umístěním a vyhlášením a samo různými vychytávkami. Vychytávky zůstaly, a byly daleko rafinovanější, než před 20 lety. Navíc jsme tentokrát jeli jako tým, což je zase úplně jiný pohled. Přestože už „zachraňujeme“ poměrně dlouho, pořád se necítím být super zkušeným psovodem, pořád je co se učit.

Ejsík se začíná jevit jako vcelku perspektivní pes, takže základ družstva   byl jasný, teď bylo potřeba si rozdělit úkoly a sehnat třetího. Já jsem se stala vedoucí, poněvadž to vypadalo, že kety už možná bude březí natolik, že by pro ni nebylo dobré soutěžit.  Oslovili jsme poměrně dost našich kamarádů, ale bohužel se sešly v tomto termínu 3 akce – tréninkový víkend v Kaznějově  a Vlkoši,  a zkoušky na cvičáku. Nakonec jsme sáhli do řad jiných brigád a ulovili Víťu Vydru od středočechů.  Jeho Peggynka je sice pomalejší a velmi rozvážná, zato však naprosto spolehlivá, a já jí s radostí přenechala své místo, protože si nejsem jistá, zda je Kety na takovou akci dostatečně zkušená, navíc  mohla být už březí, plánovali jsme krytí na přelom února a března. Nakonec byla akce dost bezprostředně ohrožena jednak Ketyniným háráním (kryli jsme pár dnů předtím) a Vítkovými rodinnými záležitostmi. Nakonec se ale vše vyřešilo a vyrazili jsme v pátek odpoledne v dohodnuté sestavě, já zcela  bez psů jako vedoucí družstva a Pepa s Víťou a psy jako moji členové.

Setkání v Brně bylo jako vždy srdečné, máme pro naše brněnské kamarády oprávněně velkou slabost.  Ještě večer jsme vyřešili ubytování a jídlo (vynikající jelení gulášek), vylosovali si startovní číslo (má ručka neomylně sáhla po jedničce) a nahráli si mapy terénů do GPSek. 

Ráno jsme zahajovali již v nemožných 7 hodin. Úvodní krpál kolem lomu na velké Klajdovce  nás odrovnal hned zpočátku, následovalo ošetření psa v bezvědomí spadlého ze skály. Výběr byl jasný – Peggy a Ejs jsou stejně těžcí, ale tušila jsem, že se možná bude pes nosit, zvolila jsem tedy Peggy, která bude zřejmě lépe spolupracovat. Tušila jsem správně – do lomu nebyl přístup autem, proto bylo nutné psa odnést k silnici, cca 300 – 400 metrů. Asi 1/3 cesty jsme šli napůl s Víťou, další kus nesl Pegču Pepa sám a já vedla Ejse, Víťa přidržoval hlavu. Peggy není dobrá herečka, držela hlavu úplně normálně, ale nést se nechala bez odporu, s Ejsem by to možná neprošlo. Doručili jsme ji nakonec dobře, mezitím jsme se telefonicky informovali na 1188, kde je nejbližší veterina a jestli po Brně jezdí psí sanitka (ani nevím, volala jsem do vypnutého mobilu, ale auto „přijelo“).

Následovala nenáročná procházka na vydýchání (a fakt to bylo potřeba) k dalšímu stanovišti. Tam bylo přímé označení osoby, aby byli psi prověřeni, zda nejsou agresivní. Prošli oba bez ztráty kytičky  a mohli jsme dál. Na 3. stanovišti 

jsme dostali zprávu, že se pohřešuje těžce onkologicky nemocná paní  Zlatka  Stříbrná, která odešla z domova a zanechala dopis na rozloučenou. Naším úkolem bylo prohledat svěřený terén a paní co nejrychleji najít. Víťa postupoval podle větru od levé hranice terénu ke středu, Pepa od středu k pravé hranici a já jsem procházela otevřené úseky sama. Dlouho jsme nehledali, Ejs našel nemocnou paní po 7 minutách a spolehlivě označil. Ovšem to, co provedl, bylo dost vtipné – karimatka solidně poslintaná a Koktejl, který si figurantka četla, už asi dočetla, protože až trochu uschne, už ho nikdy nikdo nerozlepí.  Dalších 20 minut jsme si povídali se Soňou a ostatními, protože jsme byli nepřiměřeně rychlí. Po 20 minutách jsme byli vypuštěni k dalšímu stanovišti.

Krásná procházka mezi stromy skončila na asfaltce u Ergonu, kde jsme se stali svědky čerstvé dopravní nehody. Od podivně zaparkovaných aut vyběhly 2 dívky a volaly na nás, že potřebují pomoci. Byly dost potlučené a solidně hysterické, vlekly nás k autu, kde byla jejich kamarádka se zlomeným kotníkem. Každopádně jsme se nechali vtáhnout do jejich hry a věnovali se krátce právě slečně v autě. Mezitím nám vykrváceli 2 lidé sedící u aut a v trávě a jeden v autě zkolaboval a zemřel taky. Sice jsme je správně ošetřili, zastavili krvácení a zavolali záchranku, jejíž dispečerka s námi velice pěkně komunikovala, ale všechno se událo až po 2. minutě našeho zásahu. Takže konečné skóre byly 3 ošetřené mrtvoly, přeživší 1 zlomený kotník a 2 hysterky a vzorná komunikace se 155. Přiznám se, že takovou situaci bych asi nechtěla zažít doopravdy, i kdybych se rozhodla správně a okamžitě, nebylo v našich silách asi zachránit všechny 3 kritické pacienty. Kolega ze záchranky, který byl vedoucím tohoto stanoviště, nám ihned objasnil, kde se stala chyba a co bylo správné.

Hned vedle bylo další stanoviště, kde se pohřešovaly 3 osoby, jež utekly od dopravní nehody. Mohly se pohybovat v okolním terénu nebo i ve zřícenině nedostavěné továrny nablízku. Dostali jsme jejich poměrně přesný popis, rozdělili si dost rozsáhlý terén a práci v něm, a šli jsme. Tady se ukázalo, jak jsme svázáni sportovní záchranařinou, tj myšlenkou, že hledat a najít musí především pes, pokud najde psovod, neřkuli snad vedoucí družstva bez psa, nepočítá se to jako nález. Víťa prohledal přilehlé budovy a část terénu, Pepa se vydal po kraji terénu (podle větru) a vysílal psa do trnek a šípků, já jsem šla za ní a hlídala, aby se nedostal mimo terén nebo nezabloudil. Porost byl poměrně hustý a nepříjemný, Ejsík toho měl po 20 minutách docela dost. Schovala jsem se mu za keř a nechala se vyštěkat, aby zase nabral nějakou šťávu. Povedlo se ho trochu namotivovat, takže zase chvilku hledal. Při návratu na základnu, poněvadž  jsme už neměli dostatek času, předvedl Ejs po přivolání nádherný dlouhý skok přes smotanou celtu s figurantem. Pepa ho tedy pochválil a poslal zpátky, aby našel a štěknul si, já mezitím ohlásila nález pana Karla, který odpovídal popisu. Vítek nenašel nic, takže jsme našli nakonec jen jednu osobu ze 3 pohřešovaných. Vyslechli jsme si kritiku, že bylo správně se rozdělit, a že já jsem měla chodit po přístupných částech louky a  hledat taky (věci ve svazu nevídané a zakázané, prostě nejsme ještě řádně připraveni do praxe). Přestože psi pracovali dobře, stejně jsme se nechali uvrhnout do téměř deprese z nesplněného úkolu, protože toto stanoviště bylo poslední. Takže vypnout vysílačky a konec dnešní práce.

Pomalu jsme se vraceli ke cvičáku, ploužili jsme se po louce a užívali si aspoň nádherného, skoro letního počasí, když jsme zahlédli slečnu, která byla pravěpodobně také na procházce. Po přiblížení jsme zaznamenali, že se chová trochu nestandardně a navíc vcelku odpovídá popisu pohřešovaných osob. Kluci ji šli ulovit, protože na zavolání vůbec nereagovala, a já přemýšlela, jestli budeme nějak výrazně rušit další závodníky, když zapneme vysílačku a zavoláme zpět. Nakonec jsem zavolala vysílačkou, že se mimo prohledávaný terén vyskytuje potlučená osoba odpovídající popisu, čímž jsme si vylepšili skóre. Hned se nám šlo veseleji, nenašli jsme sice všechny 3, ale aspoň 2 lidi, což je asi dobrý výsledek.

Nejvtipnější ale byl poslední špek, musím zkonstatovat, že Brňáci jsou neuvěřitelně vynalézaví pořadatelé zaměstnávající kreativní herce. Kousek pod cvičákem nás zastavil mladý pán, který se ptal na cestu k nedalekému  Lama centru. Zatímco jsem mu popisovala cestu, najednou jsem neměla komu popisovat, poněvadž sebou šlehnul  do trávy a začal se třást v křeči… no regulérní epileptický záchvat. Chviličku jsme vyjeveně koukali, pak přiskočili a hlídali na trávě, aby se pán neotloukl a mohl dýchat. Dost ve mně hrklo, když jsem si uvědomila, že první myšlenka byla zakanylovat a píchnout diazepam, ovšem nemám ani kanylu, ani ten diazepam, takže nám nezbývá, než sedět u pána a hlídat čas, jeho dýchání  a mezitím volat záchranku. Tánička se trošku opozdila, a 155 už byla vytočená, ale jakmile se objevila, docvaklo mi, že je to další úkol. Do té chvíle jsem věřila, že jsme se nachomýtli s reálnému epileptickému záchvatu. Musím vzdát hold chlapci, který nasimuloval záchvat tak věrně, že jsme mu na to skočili.  

Na cvičáku nás ještě čekala dovednost, která byla dost netradiční. Začínala skupinovou poslušností, kde se jeden pes odkládal současně s druhým vysílaným na 

cíl. Následoval aport vlastního předmětu ze čtverce, kde byly poházeny pamlsky a hračky. Ejs je aportomaniak, mlsků si nevšiml, protože si rval do tlamy svůj míček. Zato Peggy to měla na háku, odešla do čtverce, Vítkovy čepice si ani nevšimla a moc dobře se napapala… piškotů bylo dost. Párečky velkoryse přenechala ostatním, zjevně je nemá moc ráda. Následovala jízda v kolečku, Pepa i Víťa na několikátý pokus přece jen psy přemluvili ke spolupráci a svezli je asi 15 metrů. Překonání překážek ve sledu psovod-pes bylo taky velmi vtipné, Peggy to úplně nepochopila, nicméně všichni jsme se dobře bavili. Nakonec nám bylo uděleno 66 bodů, lepší bylo jen jedno družstvo s 68 body.

Tím bylo sobotní soutěžení ukončeno a večer se grilovalo maso a vyprávěli jsme si zážitky z hledání. Nejlepší v jednotlivých disciplínách byli odměněni drobnými dárky.   Nepřítomnost závodní atmosféry se velmi příjemně podepsala na náladě, zcela chyběla rivalita a rozdávaly se upřímné rady do života a další práce. Zábava i přes solidní únavu vydržela poměrně dlouho, rozcházeli jsme se drahně  po půlnoci.

Ráno jsme vstávali pomalu a klidně, neb odjezd na speciály jsme měli až v 10 hodin. Neděle byla pojata sutinově, ve Velaticích jsme hledali 2 chovance výchovného ústavu, kteří byli viděli v blízkosti polorozbořeného kravína a blízkého okolí. Víťa opět vybral rozvážné Peggynce sutinu a tentokrát to bylo na něm. Ejs prohledal přilehlou plochu a hledal moc krásně, nicméně první nález měla Peggy v kanále v kravíně. Rvačka s chovankou Markétou byla výborná. Ovšem zlatý hřeb dopoledne bylo nalezení a následný útěk druhého chovance, kterého ovšem Víťa doběhl a hbitě zneškodnil zkroucením ruky, dokonce se ho jal svazovat vodítkem. V tu chvíli jsem byla moc ráda, že druhou osobu nenašel Ejsín, neb by rozhodně utéct nestihla, ze záchranáře by se jistě stal rázem obranář. Takže první část nedělní práce byla za námi ve slušném čase necelých 20 minut a Peggy v tom konečně měla taky nějaký štěk. Vedoucí Soňa nás pochválila, zejména psy, kteří hledali opravdu excelentně.

Pak jsme se v mírném dešti přesunuli zpět do Brna, do areálu výcvikové školy hasičů. Tam jsem si vyzkoušela slaňování z 3. patra a musím říct, že to pro mě byl i přes lepší zabezpečení nějak daleko hrůznější zážitek, než před lety slaňování ze skal jen tak na provazech s dračí smyčkou. Skály jsou takové romantické, nikdy mi tam ta výška nepřipadala tak velká, jako když se člověk vykloní z okna – v podstatě mám asi závratě, dost se to dole točilo. Ale slnění jsme zvládla a v 1. patře jsem pomáhala psovodům zvednout psy na okénko, neb ti slaňovali s pejsky. Dobře, že jsme neměli Ketku, ta by si to nevyzkoušela, protože v postroji by proběhla otvorem pro zadní nohy celá.

V zadní části areálu s vraky aut a  autobusů a několika „vyhořelými“ domy jsme hledali squattera, který se nechtěl nechat vyhnat z areálu s nestabilním domem a někde se dobře schoval. Přestože byl areál celkem velký, byla to sutina a po 10 minutách nenalezení jsme začali trochu spěchat a zmatkovat, čímž jsme psům víceméně znemožnili nalezení figuranta. Dlužno říct, že úkryt v zavřeném  kufru odstaveného auta byl pro nezkušeného Ejse opravdu hodně těžký, Peggy nepatrně reagovala, ale nebyla schopna pach dohledat. Takže jsme byli neúspěšní, nicméně vedoucí disciplíny Radka nás jako družstvo hodnotila vcelku pozitivně a velmi chválila oba psy, protože i přes znatelnou únavu se moc snažili, jen úkryt byl asi opravdu nad jejich síly.  Ocenila   naši taktiku aspoň v první polovině speciálu, rozdělení prostoru i komunikaci, a nechala oba psy  nakonec osobu dohledat a označit. I přes neúspěch jsme tedy šli domů s docela dobrým pocitem.

Po skončení speciálů už bylo jen závěrečné vyhodnocení, ceny se rozdávaly za dílčí úspěchy. Nevyhrál nikdo, protože závod byl pojatý spíš jako setkání záchranářských kynologů, ale krásný diplom jsme dostali všichni.  Absence závodní  rivality  nahrávala výměně zkušeností  a celkově vynikající přátelské atmosféře meetinguí. Poděkování patří pořadatelskému týmu, který vymyslel opravdu zapeklité úkoly,  ZKO Zetor Brno za poskytnutí prostoru a hlavně vynikající kantýnu, hasičům a záchranářům za skvělé a nápadité zabezpečení jim podřízených disciplín a taky nadaným mladým hercům z Psí (a herecké) školy Cituška,  kteří se místo procházky se svými psy obětovali a dělali báječné  figuranty pro nás.  

No prostě za 2 roky se těšíme zase a já doufám, že Kety nebude handicapovaná háráním a bude moci s námi, protože tohle bych si moc ráda vyzkoušela i jako psovod, ačkoli role vedoucího družstva taky nebyla k zahození.