CHS REALGAR

Dobrodružný víkend u Martiny Linhartové a jejího přítele Martina by opravdu super. Přejímku na jejich neoficiálkách jsem přislíbila už někdy zjara, odměnou mi měl být start 2 psů. Jenže všechno bylo jinak...

Martinka vymyslela super záležitost - strávíme víkend u ní, vyrazíme v sobotu na nějakou krásnou vycházku a v neděli si společně zaskáčeme na neofiko agility závodech. Nápad to byl výborný, hbitě jsem přihlásila Coru a Shelby, ovšem posléze jsem usoudila, že Shelby ještě na závodění nebude, a Vítek chtěl moc běhat. Takže jsme to přehodnotili a zcela změnili - Vítek s Corou, ovšem v začátečnících a já s Isou ve veteránech. Nakonec jel Vítek ve stejném termínu se školou do Bulharska, tudíž zase velké přehlašování, nakonec jsem Isu i nechala doma, protože už hodně špatně vidí, a přestože chce skákat, hrozí jí úraz na některé překážce. Prostě si myslím, že už na závodění nemá ani ve veteránech (což mě dost mrzí, běhala docela dobře).

Nakonec jsem vyrazila jen s Corou a Shelby, tu hlavně ukázat Martině a pochlubit se, jak jsme dobře pořídili. Naplánována byla taky zastávka v Lysé nad Labem, kde probíhala výstava koní a speciálka russel teriérů. Tak tam jsem se těšila ze všeho nejvíc, na setkání s Ivou Jílkovou a ostatními majiteli malých bílých skřetů, a taky na koníky, u kterých bych pravděpodobně vydržela až do večera.

Ale nemocné autíčko mě trochu zradilo. Na konci Prahy (naštěstí!) se kouslo spojkové ložisko a začalo vydávat takové zvuky, že jsem se rozhodla raději vrátit, než riskovat odtah z Pardubek. vypadala jsem asi na Jižní spojce vtipně - zařazenou 4, na tachometru 70 a v očích smrt v očekávání momentu, kdy už nezařadím, popřípadě nevyřadím a zůstanu s odstaveným autem na Barrandovském kopci, kde to do mě nějaký magor  nacvičí a bude po autě. Pejsky se trochu divily - velké balení a velká sláva, pak se projely  2 hodiny autem a vystoupily zas doma na dvorku . Nechápaly...

Pepa se uvolil, že mě sveze na nádraží, abych dojela vlakem aspoň do Pardubic, Lysá v tomto případě nepřicházela v úvahu. Přijel ze cvičáku a začal vymýšlet nový plán - že by vlastně mohl jet až do Pardubic, aby Martinu taky viděl. Ráno mě vyloží na cvičáku a vyrazí zpátky domů - v 11 měl být na letišti pro Vítka. Já se vůbec nebránila svezení od baráku k baráku, jen Martě jsme trochu udělali čáru přes rozpočet.  Ale vzala to statečně.

Po příjezdu jsme hned šli povenčit pejsky, Šajfun byl na větvi z přítomnosti dalších 4 fen a kdo viděl naši skvělou 6hlavou smečku, rychle se klidil (netuším proč?). Když jsme nakráčeli do panelákového bytu s 4 dalšími psy, bylo tam taky trochu těsno. Shelby padla do oka Terezce a laškovaly spolu velmi svérázně - z pokoje, předsíně a kuchyně si udělaly dostihovou dráhu, tudíž přechod z kuchyně do obýváku s kávou byl spojen s nebezpečím podražených nohou nebo zašlápnutého psa (to by se ovšem při jejich rychlosti asi nepovedlo).   Pak jsme vařili večeři - teda vařila Martina, já jsem jen seděla a kecala a případně usměrňovala psy. Cherry i Cora se chovaly vcelku mravně. Během noci si ustlaly na gauči - kupodivu se tam pohodlně vešly obě (přítomnost pelíšku a deky na zemi je nikterak nerušila), zatímco Shelby a Isa okupovaly naše lože a nebylo v našich silách je vystrnadit. Shelby vůbec perlila - ihned po příchodu domů a otření paciček zvizitýrovala celý byt a usoudila, že nejelegantněji bude vypadat na gauči, kde způsobně čekala, až se k ní s kávou připojíme (ještě, že nechtěla taky kafe). Poté se aranžovala střídavě na různé osoby,  aby vypadala dekorativně a udělala příslušný dojem. Dojem teda udělala, Marťa tiše záviděla.

Večer proběhl v přátelském duchu, sežrali jsme hostitelům, co se dalo a usínali jsme až po půlnoci. Corča se rozhodla, že když všichni chrní, ona to určitě zachrání, a začala velmi poctivě hlídat - Martina, Šínečka pijícího vodu i výtah na chodbě... no moc jsme se nevyspali. Ráno ještě vstávání před 6. hodinou, no to byla kombinace přímo vražedná. Ae všichni jsme přežili. Po rychlé ranní kávě a snídani jsme vyrazili na cvičák. Pepa mě vyložil i s věcmi a Corčou, ostatní psiny si vzal s sebou domů, odvezl Martina do práce a vyrazil k domovu.

Martin se po chvíli vrátil pěšky se svým služebním Gerrym, který se překvapivě choval taky na výbornou (víkend, jak pro Aenku v říši divů, nejdřív Cherry, pak tohle).

Já jsem zatím skotačila po place s foťákem a  fotila běh štěňátek - takový maličký barrel racing proložený tunely. Násedovaly běhy začátečníků a když mě nečekaně zavolali ke startu, na který jsem tedy fakt nebyla připravená, hloupě jsem se nechala přeřadit do kategorie pokročilých, když už teda máme ten výkoňák. To jsem ovšem netušila, co bude následovat. Slečna rozhodčí postavila parkury na úrovni poctivé dvojky. Po prohlídce jsem se málem skácela, ale rozhodla jsem se, že to asi nějak zvládnout musíme. Jumping byl docela běhavý, sice z tunelu do tunelu (jako stvořené pro Coru), ale zaběhnout se asi dal. Corču jsem rozběhala a nastoupila na start. No výsledek byl v rámci očekávání - 2 odmítnutí v tunelech (že mě to ještě překvapuje?) a 3 chyby ve slalomu - samostatný slalom, natož náběh do něj, fakt ještě nemáme. Jinak běžela s chutí a hezky, v zásadě jsem byla vemi spokojena, i látkový tunel (byl bílý) zvládla nad očekávání dobře.

Agility bylo tak trochu jako dost těžká dvojka, možná lehoučká trojka (i když moje představy o úrovni parkurů vycházejí z 6 let starých zkušeností a od té doby vývoj značně pokročil). Prostě pro nás nezaběhnutelná záležitost, neb vyžadovala vysílačku do tunelu a na slalom a vůbec obsahovala poměrně těžké prvky, které jsme ještě ani nezkoušely, natož abychom je měly zvládnuté. V předtuše hrůzy hrůz jsem Coru diskla už na 11. překážce, neb jsem znejistěla, zabloudila a rozběhnutou Corču poslala jinam. Útěchou je mi skutečnost, že napoprvé to nedal nikdo z 11 large startujících. Slečně rozhodčí to nedalo, tak si půjčila pejska a s neuvěřitelnou bravurou parkur zaběhla bez chyby, aby nám dokázala, že to zaběhnout lze. S medíky a smolíky to bylo podstatně lepší, měli víc místa, ale i tak nebyla úspěšnost nijak valná. Largům byl na závěr věnován ještě jeden pokus a napodruhé polovina týmů parkur zaběhla, zaznamenala jsem dokonce i čisté běhy (1 nebo 2).

Pak už zbývalo jen sečíst body a vyhlásit výsledky. Navzdory težšímu běhání, než jsem očekávala, to by moc krásný den, počasí se vydařilo  Marťa s Martinem o mě pečovali, jak o vlastní a po závodech mě ještě doma pohostili kafíčkem a mlsky. Ještě mě vzali na vlak (ovšem jiným autem a moje mikina zůstala v tom prvním - slabá chvilka krásného víkendu) a už jsem svištěla rychlíkem ku Praze. Mrzuté bylo, že jsem celou dobu stála v chodbičce narvaného vlaku a pořád tam někdo coural a překračoval Coru.

Sečteno a podtrženo - skvělá akce i přes to, že jsme se neumístily a nic nevyhrály (což jsem ani nečekala). Počítám, že si brzy pardubický víkend zopakujeme, už kvůli mikince a taky trošku kvůli tréninku a hezkému posezení s kamarády