Noci s nepřítelem :-)
Ejsíček je pěkný škodič, zejména v noci mě jeho hrátky dostávají. Opravdu se to po týdnu začínalo proměňovat v noci s nepřítelem, ve 3 ráno ho fakt nemám moc ráda. Naštěstí už má jeho soužití s námi jakýs takýs řád, jakože 2 hodiny řádí, pak se jde ven ještě ho trošičku doutahat, napapá se a aspoň hoďku spinká (někdy to protáhne i na 2). Vydrží čím dál víc a my čím dál míň.
Kamarádí se se vším živým, ovšem po svém a některá zvířátka to špatně nesou. Isa kupříkladu je chudinka nevyspalá a docela zoufalá, protože její varovné signály nejsou brány v potaz, tudíž se musí uchylovat k hysterickému ječení a cvakání zubů, aby malou piraňu zastrašila (zatím se jí to daří, skřítek už jí občas i dává pokoj). Samozřejmě tyto silnější signály používá, když se Ace dostane blíž, než je 1 metr, což je při velikosti našeho obýváku téměř pořád.
Celý první týden jsme pilně vstávali několikrát za noc na čůrání a pokoušeli jsme se ho vždycky potom položit tam, kde spal, aby jako spal dál. Minimálně 1x za noc se to povedlo, minimálně 1x ne. O půlnoci dobrý, to byl ještě unavený z procházky, ale taková třetí ráno, kdybyste to snad někdo nevěděl, je ideální hodina ke hrátkám, štěkání a ožírání všeho dostupného. Já polomrtvá se vypotácím z postele, vynesu rozespalé štěňátko ven na vyčůrání a ejhle - v zorném poli se mu objeví kočka a je vymalováno. Pejsek ožije, jako když se do něj vloží nové baterie a jde na lov kočky. Kocouři se samo taky chtějí ohřát a vyspat v peří, takže dostat psa, který chce dlachnit zježenou protestující kočku, do domu a zároveň kočku, co se tam cpe taky, nechat venku, je úkol nadlidský a nesplnitelný. Když už kocouři proniknou do předsíně, zjistí, že jsou sice doma, ale současně s vetřelcem, a že v tom případě zase nutně v obýváku být nemusí, a že by tedy zase radši ven nebo aspoň do sklepa (kam zase za nimi zdrhá štěně).
Takhle rozjuchaného Ace samozřejmě nelze uložit ke spánku, takže sice na gauči ležím a je zhasnuto, ale dolů mi visí ruka a v ní nějaké přetahovadlo, aby měl brouček do čeho žvýkat a s čím si hrát.Tak si hraje, občas se trefí do mé ruky, čímž mě probudí a trochu naštve. První týden to Pepa nějak zvládal (měl dovolenou, ale taky skoro půl dne vždycky prospal), ale po víkendu nastoupil do pracovního procesu, tudíž noční hlídání miminka padlo na mě (že bych se ve 4 ráno stěhovala z ložnice do obýváku, abych pokračovala, to teda ne). Nedělní noc noc byla docela vtipná, ale nějak jsem to zvládla, Ace si potahal uzlík, místy mou ruku a protože se nic moc nedělo a bylo zhasnuto, po půlhodince zase usnul a dalo se to vydržet. V pondělí jsme byli s Vítkem a exkurzi v nové škole a pak jsem ho nemilosrdně vyhnala na poslední hodinu a oběd do školy a šla se dospat.
V pondělí tedy Pepa vymyslel, že štěnicha v noci trochu utahá, i vstal o půlhodinu dříve a šel s ním za tmy na prochajdu. To, co následovalo, když odjel v půl páté, se musí snad jen zažít. Ace, rozohněný a dokonale probraný z pobytu na čerstvém povětří, rozhodně spinkat nechtěl a ani v nejmenším utahaný nebyl. Pokoušel se zlákat ke hrátkám napřed Shelbičku, která spala na mých nohách na gauči a pro jeho štěkání neměla valné pochopení, poté i Isu, což bylo ještě horší. Střídavě tedy vyštěkával obě holky a na mé domlouvání a okřikování pranic nedbal. Shelby na něj jen vrčela a cenila zuby, neb se překvapivě chtěla vyspat, Isa na něj hystericky ječela, a vyjížděla po něm, kdykoli zaštěkal nebo prošel kolem křesla a podíval se na ni, po 10 minutách už nesměl ani projít kolem křesla, aniž by po něm nechňapla. V mezičase se Ejsík pokoušel zakousnout i do mě a vyprovokovat mě k honičce nebo vzájemnému zápasu. Zápasila jsem hlavně s touhou nafackovat mu, aby se koukal uklidnit.
Spásná myšlenka předhodit mu nějakou kostičku, aby si ji žužlal a dal pokoj, se ukázala jako lichá. Ejsík si kostičku pohazoval a chytal, lovil ji, vrčel na ni a definitivně probudil Shelbičku, která čekala, až ji nedopatřením zahodí kousek dál a bude možné mu ji sebrat. V momentě, kdy skočila z gauče, že si pro ni jako dojde, popadl štěníška amok a s kostičkou v tlamě si zahrál na dostihy. Tryskem vletěl do kuchyně, kde zabrzdil až o linku nebo sporák, odrazil se a v obýváku vletěl pod křeslo, na kterém bděla hystericky řvoucí Isa. Poté vyskočil, vyhnul se jejím zubům a upaloval do kuchyně, zabrzdil o sporák... a tak to šlo dokola asi 8x. Isa totálně vyřízená ječela, Ace občas štěknul an ni, a do toho se přidala i Shelby, že se jako s tou kostí chvilku pohoní, než si ji vezme. No rodeo takové, jaké jsem snad ještě nezažila. Nakonec jsem všechny seřvala, Shelby odeslala zpátky na gauč, Isu usměrnila a Ace jsem vtlačila do přepravky, kde se k mé velké úlevě usalašil, konečně si s chutí schroupal kostičku a spokojeně usnul.
Já jsem byla víceméně nepoužitelná celé ráno a i část dopoledne. Po další noci podobně strávené, jsem Pepovi důrazně zakázala psíka utahávat a od té doby už celkem klidně spíme.