CHS REALGAR

Již podruhé jsme vyrazili na Pohár města Hluboká – záchranářský závod podle ZZP 1. Tentokrát v silné sestavě – celkem 7 psovodů z Pražské záchranné brigády. Skoro polovina početného závodního pole. Takový malý skoropražský závod. 

My s Pepou a některými jsme dorazili už v úterý večer, abychom mohli ještě potrénovat překážky. To se povedlo a večer jsme zakončili milým posezením v hospůdce Sporthotelu Barborka s Radkou, Alicí, Zuzkou,  Evou a Petrem. My jsme spali v našem malém autobuse, ostatní v hotelu. Ráno dorazil ještě Ruda Baudyš s Daffinkou.

Už v půl osmé ráno by slavnostní nástup, kde jsme si vylosovali startovní čísla. Alice si vytáhla číslo 6, Ruda 7, Evička 8, Pepa 10, Zuzka 11, Radka 12, a já konečnou 17 – budu uzavírat speciály . Ty probíhaly tentokrát na dvou různých  terénech. První jen přes vodu na pile byl moc hezký areál, spíš plochosutina se složeným materiálem. Složené dřevo, hromady a palety fošen, trámků a prkének, taky nějaké cihly, dlažba, tvárnice, piliny, špalky... to vše skýtalo zajímavé úkryty venku, jedinou budovou v areálu byla dílna s hromadou strojů – ještěrka, traktůrek, vozíky, různé pily a tak. Na druhý se jelo autem, stará dílna nad nádražím, myslím, že bývalá truhlárna. Tam se prohledávala celá budova – její patro i přízemí, opět banda složeného materiálu, povětšinou dřevěné police a desky.  

Sedmičkou začínaly poslušnosti, takže první šel Ruda s Daffy  a utržil hezkých 81 bodů, po něm Eva – bezchybná poslušnost za 98 bodů (dle mého měla dostat stovku), další Pepa – téměř bezchybně, jen trochu nejistota na žebřících - s nějakými dost nepochopitelnými srážkami jen 92 bodů, Zuzka taky 92, Radka s Chickem po boji 84 bodů, já nastupovala až v poledne a taktéž po boji (Kety se tvářila, že povely jako K noze, Vpřed, Hop, atd... jaktěživo neslyšela a chodí tam se mnou jen z vroucí lásky) jsem uhnala 90 bodů .

Mezitím už odcházeli lidi na speciály, Alice se Star našly 2 osoby, ale byly pochváleny za krásnou práci,  Zuzka taky dva nálezy, Ruda jen 1 a taky pochvala za hezkou práci, jen nedotažená označení. Eva podle očekávání – nádherná a rychlá práce, profesionální vystupování. Pepa našel všechny figuranty, i když se Ejsovi příliš nechtělo a nefoukalo mu, musel si všechno poctivě odpracovat. Radka našla dva, ale nenahlásila ani jeden nález, protože úplně nevěřila, že Chicko opravdu značí. No, a 15. hodina patřila mně. Do prvního terénu na pile jsem vyrazila docela v předstihu, takže Kety se stihla vyvenčit, slovit nějakou ještěrku a taky ukrást kus rybářské návnady... no můžu já za to, že rybáři si postaví návnadu 15 metrů daleko? Pak si ještě radostně štěkla na odcházejícího pejska, protože ještě cinkal rolničkou a celá natěšená se cpala do terénu. Naše goratexové uniformy nejsou zrovna stavěné na slunečných 22°C, takže jsem byla zpocená už jen z chůze v takovém skafandru.

Postup terénem byl přesně daný, z čehož se dalo vyvodit, že figuranti budou spíš ve druhé části terénu. První část, víceméně plochu kolem dílny, jsme tedy prošly poměrně rychle, Kety postupovala rozvážně, prolezla každou skulinku mezi paletami, ale nikde se nezastavovala, ke konci na mě koukala trošku podezíravě – jestli jako nejsem pitomá, že je přece jasné, že tam nikdo není, má snad nos, ne?  Takže do dílny. Tam vběhla, párkrát se otočila, nasála a už tam lezla pod katr. Tam se ovšem nedostala, chviličku dohledávala a nakonec začala velmi přesvědčivě štěkat na roh plechové  elektrické rozvodny. Nahlásila jsem nález, ale na dotaz rozhodčího, kde je figurant, jsem nenašla jednoznačnou odpověď. I šla jsem na to trochu šalamounsky: „Netuším, jak se tam dostal, ale nejspíš je tam, kde štěká pes, zřejmě pod podlahou, protože do zdi se asi úplně nevejde“. Rozhodčího to celkem pobavilo, nato jsem směla pochválit psa a pokračovat. Kety se moc od skříňky nechtěla odpoutat, ale po odvedení jsem ji poslala prohledat ještě zbytek budovy.  Kolem úkrytu při východu z budovy jsem ji vzala za obojek, abych ji nemusela moc povelovat, protože se vehementně snažila znovu vloupat do skříňky. Pokračovaly jsme venku – Kety proběhla hromadou pilin, nerada prošla přes hromádku špalků do nepřístupného terénu, ale pak začala větřit, tak jsem ji už nenutila nikam lézt a dala jí prostor. Náhle se vnořila pod obrovskou hromadu klád, kde začala štěkat, opět velmi přesvědčivě. Pak chviličku ztichla a štěkání se ozvalo velmi tlumeně – no nalezla si k figurantce, jak jinak ? Nechala se naštěstí zavolat a po velké pochvale jsem ukončila speciál. Pan rozhodčí mě ještě trošku zkoušel, jestli jsem prohledala celý terén, ale víc, než dva lidi v prvním terénu být nemůžou. Pochválil mě za hezkou, rychlou a vcelku přesvědčivou práci, ovšem body jsem se nedozvěděla. Celkový čas hledání byl 8 minut, Kety byla asi opravdu pekelně rychlá.

Za hodinu jsme frčeli na druhý speciál, tentokrát autem. Předešlý psovod byl rychlejší, takže jsem nastoupila trochu dřív. Prohledávala se budova v objektu Truhlářství Mane, její přízemí i patro. Nastoupila jsem, hlásila se rozhodčímu, a v momentě, kdy mi podával ruku a přál mi úspěch, mu za zády  proběhla černá kočka, kterou Kety samozřejmě viděla také. V tom momentě jsem měla pocit, že jsme dospeciálovaly . Kety se začala zmítat na vodítku a kvílet (lovečák v praxi), já málem omdlela na místě a musela jsem ji velmi důrazně usměrnit. Taky jsem změnila taktiku, klasický začátek hledání už před budovou (kdyby byl někdo hned u vchodu) nepřicházel v úvahu. Vešla jsem do budovy, pustila Ketku se zcela zbytečným povelem Revír, zatarasila dveře a čekala. Kéťa proletěla levou  částí budovy kolem dokola a hodlala zase vyběhnout ven lovit kočku, když jsem ji nepustila, zkusila to vpravo, stejným způsobem, pak zase vlevo, a já pořád stála ve vchodu jako zátaras, ale to už byla Kety trošku klidnější – v objektu kočku nenašla a ven se moc nedalo, tak to začínala balit. Takže druhý okruh napravo už jsem ji byla schopna aspoň zavolat. Pak jsem si ji zavolala k noze, trochu seřvala, uklidnila pohlazením a s tichoučkým povelem vypustila. Vypadalo to, že už trochu hledá, ale nebyla jsem si jistá, zda náhodou nehledá prázdné okno nebo škvíru ven, takže jsem šla opravdu hned za ní. V rohu budovy se začala točit a šplhat po okně, pak se vrátila a štěkala na jakési skříňce, znovu se vrátila k oknu a poštěkávajíc se najednou zastavila u dřevěných regálů. To už mi docvaklo, že moc štěkat nebude, když stojím 2 metry za ní, ale chovala se naprosto přesvědčivě, takže honem jsem nahlásila nález a zavolala si záchrannou četu. Samozřejmě nás čekala kritika označení, protože to nebylo úplně dobré, ale dostaly jsme velkou pochvalu za velmi rychlé a důkladné prohledání terénu  - to zase dost pobavil rozhodčí mě. Moje radost byla nepopsatelná, protože takovou rušivku, jako kočka v sutině, jsme ještě neměly, a nakonec ji Ketka vyřešila naprosto přepychově. Celkově hledala asi 5 minut, z čehož ovšem 3 minuty lítala, jak pako, a lovila číču .

Tím pádem jsme zřejmě splnily limit zkoušky – body věděli všichni jen z poslušnosti, žádná výsledková tabule, takže do vyhlášení se vůbec nevědělo, jak soutěž dopadne. Body na poslušnosti se všechny pohybovaly kolem 90, i když dle mého ne všechny výkony (včetně našeho) tomu odpovídaly. No, ale rozhodčí je rozhodčí, když můj výkon ohodnotil na 90, moc jsem neprotestovala, stejně tak i ostatní. Ceny nám přijel předat starosta města Hluboká a senátor Ing. Tomáš Jirsa. Vítězkou se podle očekávání stala Eva Klemšová s fenomenálními 298 body, druhá Lucka Čeňková s kříženkou Annie, jen pár bodíků za ní (na poslušnosti obdržela 100 bodů), obě za výborně. Ovšem 3. místo patřilo mně a Ketce – to bylo dost překvapení.Jako že budeme někde do 6. místa, to jsem věděla, ale že porazíme Pepu s Ejsem a taky další docela zkušené závodníky... Takže máme druhý pohárek z Hluboké a tentokrát je můj. Na čtvrtém místě skončila Alenka Vrátná s mladičkou kříženkou jack russella Elinkou, což bylo taky milé překvápko. Takže teriéři se na závodě rozhodně neztratili.

No a byl konec, zbývalo se jen rozloučit a vyrazit domů. Velké poděkování patří organizátorům – jihočeským záchranářům, kteří jako vždy připravili naprosto perfektně klapající akci bez prostojů a zmatků, samozřejmě také figurantům, bez kterých by to vůbec nešlo.