Tábory 2009
Zahradiště
Tradiční tábor s brněnskou KZJ byl letos jen týdenní, což je trochu krátké i na obejití všech chatek a pokec, má-li se k tomu ještě cvičit. Také místo bylo nové, po 4 letech v nádherném prostředí v Žirovnici jsme šli do zcela neznámého, maličkého kempu v Zahradišti. Je to maličká víska poblíž Žďáru nad Sázavou (napočítala jsem asi 30 domků a rybníček na návsi), uprostřed lesů plných hub, malin, jahod a taky zvěře. Tu jsme pravidelně vyháněli v rámci výcviku plošného vyhledání, takže psi zdrhali jen zcela výjimečně.
Kemp byl nakonec velice malebný, chatičky naprosto luxusní a jídlo poživatelné, příští rok zřejmě jedem znova. S Corinkou jsme chodili stopovat, pokoušela jsem se ji vyrovnat s faktem, že musí pracovat, i když kousek dál Pepa péruje Cherdu, což ovšem vůbec nebylo lehké. Plochy nebyly špatné, i když zkraje je pojímala jako hezkou rovnou sutinu, kde se ode mě nevzdaluje víc, než na 15-20 metrů a jen se tam tak courá a větří. No nakonec to pochopila a běhala hezky daleko a i rychle. Že u toho placama moc nemyslela, je zase věc jiná, nakonec vždycky našla. Pár dnů nám zpestřila návštěvou Martina se Šínečkem, Terkou, Barčou a Chamíkem, který se okamžitě stal středem pozornosti všech dětí a většiny dospělých. Kupodivu to snášel velice statečně, lezl i po jiných lidech, než je Marťa, dokonce i lovil cvrčky pod dohledem fotoaparátů. Svým pochodováním po louce způsobil nemalé pozdvižení a taky psychické trauma Kristýnčinu papouškovi Rudimu. Isince se líbil velice, ale společné foto nám Martina zakázala. Docela ji chápu, vypadalo to, že to nejspíš bude sólofoto Isy s ocáskem čouhajícím z tlamy nebo něco podobného.
Corča se konečně naučila skoro seriozně plavat, 2metrové skoky z hráze, které předváděla doma coby ještě neplavec (a pak se strašně divila) už rozumně neopakovala (že by přece jen v té hlavě něco měla?) Isa se tedy plavat nenaučila, zato lezla do vody statečně a postarala se o několik dalších šedivých vlasů na mé hlavě. Nakonec jsme tedy udělaly kus práce, i když trochu jiné, než jsem původně zamýšlela. Martina se s námi rozloučila předčasně, poněvadž s pajdavým Šínečkem to na výlety moc nebylo a záchranařině se zas až tak nevěnuje (je to docela škoda, pes je to sebevědomý a vyrovnaný, se samostatným úsudkem - někdy je to dost na závadu). My jsme vydrželi až do soboty, střídavě zaléváni sluncem a deštěm a poté jsme se přesunuli rovnou na agi tábor do Budějek.
Stromovka České Budějovice
Pepa okořenil odjezd ze Zahradiště zapadnutím v bahně, takže i přes mé intenzivní kochání se přírodou a stavění u každého hezkého lesíku a na každé vyhlídcejsme do Budějek dorazili téměř současně. Ještě zasucha jsme rozbili stan a jeli se rozhlédnout po okolí. To už začalo krápat a během naší okružní cesty po Stromovce se spustil takový slejvák, že jsme během chvilky vypadali, jako když jsme projeli Bagrem - budějovickým rybníčkem. Ve stanu jsme rozložili mokré věci (již druhé, poprvé jsme se zmáchali už v Zahradišti), zahřáli se ve spacácích a okamžitě usnuli. Vrčící Cherry a Isa uprostřed noci nás nevyburcovala k akci, proto na nás ráno čekalo překvapení v podobě ukradeného kola, které zloději odzámkovali a hodili si ho přes plot. Inzerovaný kamerový systém v kempu buď nefungoval, nebo k našemu stanu nedohlédl.
Nálada byla rázem pod bodem mrazu, přivolaní policisté nás předem upozornili, že se zloděj asi nenajde. Takže jsem bez kola a s chromým kolenem musím chodit na procházky pěšky
Kromě výcviku jsme si pobyt zpestřili návštěvou skateparku, kde jsme obdivovali mladíky na skatech i kolech, kteří předváděli až neuvěřitelné věci. Vítek se je pokoušel napodobovat, ale nakonec zůstalo jen u přejíždění různých terénních nerovností a drobných překážek (naštěstí). Taky ZOO Ohrada na Hluboké a přilehlý lovecký zámeček měly ohromný úspěch. ZOO je pojata jako průřez naší faunou a florou, moc cizokrajných zvířat tam nenajdete. Ráj pro fotografy to tedy není, ptáci jsou ve voliérách z hustého pletiva a všechny výběhy jsou dost důkladně zarostlé, nicméně zvířata se v tomto prostředí musí cítit velmi dobře, Několik pěkných úlovků se přece jen zadařilo. Po obědě Vítek řádil v dětském koutku se spoustou prolézaček a kamerunskými kozičkami.
V loveckém zámečku je Muzeum lesnictví a vodního hospodářství, které stojí za to vidět. Kromě expozice českých stromů včetně jejich siluet, podoby kůry a průřezů kmenem tam jsou i nejstarší nástroje používané v lesích, při těžbě a plavení dřeva a v zeměměřičství, ukázky strategie lesnického zemědělství od středověku do dnešní doby a množství uchovaných rostlin a vycpaných zvířat naší přírody. Hlavní sál je vybaven nábytkem kompletně vyrobeným ze zvířecích surovin - kožešin, kůže a paroží s vyřezávanými loveckými výjevy. Neuvěřitelná nádhera se dost špatně popisuje.
ZOO byla naší poslední akcí, už tam mi hodně nebylo dobře a večer jsem si dala výcvikovou pauzu. V úterý jsem docela promokla a nějak jsem odflákla dokonalé vysušení, což se mi vymstilo. Už ve středu ráno mě opustil hlas i nálada a zoo-akce mému uzdravení fakt nepřispěla. Ve čtvrtek ráno jsem na Corču na parkuru různě skřehotala, pískala a luskala, což ona kupodivu nepochopila jako povely (i tak se snažila a běhala na 300%). Bez možnosti ovládat své hyeny, čehož obě mrchy hbitě využily, jsem uznala, že moje další přítomnost ve spacáku a stanu tábor příliš neobohatí, takže padlo rozhodnutí, že odjedeme domů. Pepa vyrazil jako první, já s Vítkem vzápětí, ovšem na terénních nerovnostech v kempu jsem urvala již načatý výfuk, takže auto řvalo, jak závoďák, pohybujíc se šnečím tempem, neb netáhlo. Při černých myšlenkách, jak bude vypadat cesta dlouhá přes 100 km ve vraku, jsem dokonce zapomněla notebook na recepci kempu.
V autorizovaném servisu Peugeot už měli po pracovní době, ale zaměstnanec mě ještě odkázal na autoservis, kde mají pracovní dobu delší a jistě mě nějak obslouží. Haha! Stihla jsem jich objet ještě několik a všude stejný scénář - dotaz co je to za auto a když z okna viděli pražskou značku (možná se mýlím, ale tak mi to připadalo), rázem jejich ochota vyprchala. Nemají čas, mají dnes moc aut, výfuky nevaří, ale vyměňují a zrovna tenhle nemají... Až při výjezdu z Budějek jsme se ještě jen tak naslepo zastavili v posledním servisu vedle Auto Štangl, kde nám chlapci velmi ochotně výfuk zalátali aspoň tak, abych dojela domů (to, že je zralý na výměnu, pro mě až taková novinka nebyla) a ještě se omlouvali, že budu muset chvilku počkat (podotýkám, že jsem přijela v 17,45 a jejich pracovní doba byla do 18,00). Tímto je zdravím a ještě jednou děkuji. Domů jsme dojeli po 8 večer, já s horečkou a v hluboké depresi. Celý pátek jsem proležela, ale už sobota byla (vynuceně) akční, neb Pepa se vyrazil podívat na výstavu německých ovčáků, ovšem zapomněl se zmínit, že tam bude 3 dny, přičemž mě nechá doma s Vítkem a všemi psy, abych se moc nenudila a to marodění nepřehnala. Vítkovi bylo smutno a tak si chtěl povídat, hrát, zapojit mě aktivně do montáže fingerboardových ramp a tak. Nakonec jsem zapřáhla já jeho do procesu vybalování, praní, úklidu a vaření. Ještě, že je tak hodný a pomáhal, co to dalo, jinak bych asi vypustila duši.
Můj dospělý, zodpovědný manžel dorazil v neděli v 8 večer a ještě vezl Vítka k babičce, poněvadž můj zavařený výfuk praskl hned vedle sváru a v Pepově autě nějak nedosáhnu na pedály (to byl nápad s autobusem). To jsem skoro mohla zůstat v Budějkách, „pojeď domů, ať se pořádně vymarodíš a odpočineš si“ se nekonalo ani omylem. Do nové práce jsem nastupovala nemluvící, skřehotající a smrkající.