CHS REALGAR

Po zimě je třeba zase začít budovat nějakou kondici, tudíž jsem byla 2x běhat a vyrazila k Evě Chmelíkové na trénink do Vestce. Domluvily jssme se na neděli před polednem, Evička, ač nastydlá, kvůli mně dorazila o 1,5 hodiny dřív. Kety zahájila opět naprosto originálně - plavmým skokem z hráze rybníka na led, ten byl ovšem už dost zbytkový, takže milá Ketynka zahučela pod vodu úplně celá. Naštěstí byl led už opravdu slabý, takže se kolem ní  vytvořila poměrně veliká díra, tudíž  bezproblémově z pod vody zase vyplula. Na mé povely ( no povely... hysterické ječení) se snažila přiblížit ke břehu, a při snaze vylézt na  led jej   postupně prolamovala celý ten metřík. Já už klečela na hrázi a nebohou fenu vytáhla za obojek na břeh, nic nedbaje toho, že ji maličko škrtím, neb jsem nedosáhla na nic jiného, než na hlavu a krk (taky jsem ji mohla vytáhnout třeba za ucho)

Venku se Kety oklepala a chvilku překvapeně a trochu zděšeně koukala, co ji to potkalo, zatímco já nadávala, jak špaček. Eva jen suše poznamenala: "tak jste dotrénovaly a můžete jet zase domů". To jsme ale v žádném případě nechtěly. Milou Ketku jsme nechaly chvilku běhat, pak jsem se vrátila k autu, vysušila ji do fleecové deky, která slouží Corčejako pelíšek, a sluníčko-nesluníčko jsem ji narvala do oblečku (jako jediný zůstal po zimě neuklizený, protože byl v autě - asi ho tam nechám až do května). A šlo se běhat.

Parkur byl poměrně jednoduchý, Kety nic neumí a Cora měla zdravotní a posléze zimní přestávku (tj. téměř půl roku), chtěla jsem ji hlavně rozpohybovat a dodat jí chuti. No, nebylo třeba, chuti měla až až,  a běhala naprosto skvěle. Kety začala jen 3 skočkami a tunelem, postupně jsme jí přidávaly další překážky a další tunýlek a ve finále zaběhla sekvenci 7 překážek s otočkou a křížením (v tunelu) bez chyby - no prostě senzace. Je třeba ji taky pochválit za skoro bezchybné odložení na startu (tímto moc děkuji Kačce Lerlové za cenné rady a výbornou přípravu).

To už se začali trousit ostatní kurzisté, kteří na nás trochu podivně koukali, pravděpodobně kvůli oblečenému psovi v tom teple a sluníčku. Vysvětlila jsem jim už s úsměvem (původně mi fakt do smíchu nebylo), jak je naše strakatka převelice šikovná plavkyně, aby se také pobavili. Na závěr jsem Evě pořídila několik fotek jejích svěřenců, kteří jsou mimochodem také moc šikovní, a pomalu vyrazila k domovu. Na zpáteční cestě jsem strakatku už pohlídala, ačkoli myslím, že se poučila a po hrázi chodila opatrně krokem, i když kačenky na rybníce byly moooc lákavé.