CHS REALGAR

S Corinkou už máme trochu nacvičeno, tak jsem se přihlásila na vánoční závod u pražských záchranářů. Naštěstí jsem se po odeslání přihlášky dověděla, že sranda závod je velice jednoduchý a disciplíny zvládne každý, tréma a strach mě tudíž nakrátko opustily. Nic zlého netuše, procvičovala jsem doma poslušnost a průběžně si občas schovávala Vítka, neboť pro časové zaneprázdnění jsem nebyla skoro měsíc cvičit. Zdálo se, že jsme připraveny na všechno. To jsem se ale divila…

V neděli 14. prosince ráno jsem zabalila vlastní rukou upečené ořechové řezy s čokoládou, které jsem večer mým chlapcům zakázala sníst, vypravila Vítka a přiložila jsem mu do auta Isu se slibem, že si také zkusí zazávodit (obávám se, že hlavním tahákem byly ořechové řezy, na podnose pro záchranáře jich bylo 2x tolik, než zůstalo doma). Na cvičáku jsem se zaregistrovala a vnutila se i s Vítkem a Isou jako „předskokany“ mimo soutěž. Startovným byl zabalený dárek, takže jsem odevzdala 2 dárečky a o cenu pro předskokana tím bylo postaráno. Celkem se nás sešlo 32 soutěžních dvojic. Po snídani složené z ochutnávky, co kdo přinesl, jsme konečně zvěděli, co nás bude čekat, disciplíny pořadatelé do poslední chvilky tajili. Byly celkem pouhé 3, ale stály za to! 

První disciplínou bylo přivolání na cca 80 metrů přes smečku „škodičů“, kteří psovi cestou nabízeli pamlsky, pešíky, míčky a jiné povyražení včetně simulace vyštěkání, hlazení a tak. Měřila se doba, za kterou pes uvedený cvik zvládl. Vítek se na poslední chvíli rozhodl, že vlastně závodit vůbec nechce, tak jsem s Isou nastoupila já, aby jen tak zbůhdarma nekřepčila po autě (cítila se nevyužitá, tudíž vzteky bez sebe). Škodiči pracovali úžasně – nejméně 8 psů nezvládlo časový limit 30 vteřin, neboť se zasekli u pamlsků a míčků, někteří se i složili na záda, nechali se drbat a stali se naprosto nepřivolatelnými. Isinka nezklamala, mezi škodiči hbitě prokličkovala pološílená strachem, že mě už nenajde, rychle se zorientovala a doběhla ve výborném čase 10,6 s. Corča se na startu ochotně nechala prokrmovat pamlsky, ovšem pouze do momentu, kdy byla vypuštěna. Její čas 8,6 s patřil k nejlepším. 

Po kratičké přestávce následovala druhá soutěžní disciplína – aport párku. V té už jsem si ovšem zdaleka tolik nevěřila, tohle jsme doma tedy opravdu netrénovaly. Krásně vonící liberecký párek byl nejprve změřen, poté předán psovodovi, odhozen a následně přinesen nebo (častěji) na místě sežrán. Našli se psi, kteří jakoby vůbec netušili, že se dá aportovat takováhle věc, pak takoví, co ji rozhodně aportovat nehodlali, někteří se snažili splnit povel, ale nemohli odolat a přinesli jen část, kterou nestihli cestou natlačit do tlamiček. Po opětovném přeměření zbytků párku se zadávaly trestné body. Isa párek relativně rychle přinesla, neb při své velikosti zřejmě očekávala, že jí ho naporcuju, proto ji přece volám, ne? Docela mě tím mile překvapila. S Corčou to asi tak jednoduché nebude… Po odhození jsem ji vypustila a v momentě, kdy párek uchopila, zařvala jsem „Ke mně“. Světe, div se – Corinka se okamžitě otočila a kmitala kosmickou rychlostí ke mně. Pravda, musela jsem jí páreček z tlamy trochu páčit, odevzdat fakt nechtěla, nicméně párek zůstal neporušen a já v šoku. Za odměnu jej obě dostaly ke konzumaci.

Třetí disciplína byla pikantní. Psovod se psem měli za úkol společnými silami (jedno jak), spořádat rohlík, kus párku, asi 4 lžíce konzervy a psí pamlsky – byly to Froliky, které už ovšem měly své nejlepší časy za sebou. Odstartovali z mety vzdálené asi 20 metrů a po jídle museli doběhnout zpátky na metu. Za nezkrmené potraviny se opět udělovaly trestné body. Bylo zábavné sledovat strategii jednotlivých psovodů, jak rozdělili potravu mezi sebe a psa, aby čas byl co nejlépe využit. Někteří žádný přesný plán nepotřebovali, jejich psi zpodsívali, co viděli, v rekordním čase. Psovodům stačilo jen ukazovat tácky s krmením. Několik psů jedlo velice uvážlivě, kontrolovali každé sousto, aby je páneček nakonec neodbyl rohlíkem a nesežral jim třeba tu výbornou konzervu. Spousta psovodů tlačila do hlavy suchý rohlík, neboť rychlý pes jim ukradl párek a konzervu ani Froliky až zas tolik nechtěl. Každý zná svého psa a ví, co od něj může čekat. Mně bylo jasné, že Ise s tak velkou porcí budu muset nevyhnutelně pomoci, jinak se jí po aportovaném párku do bříška nevejde. Půl rohlíku jsem jí nadrobila do konzervy a pečlivě zamíchala i s Froliky, kterých by se pravděpodobně jinak nedotkla, zbytek jsem pokousala s párečkem, který byl mimochodem stejně dobrý, jak vypadal. Trvalo to, ale nakonec to Isinka všechno spořádala, i když čas samozřejmě za moc nestál. Pak se odkutálela do auta a spokojeně trávila, měla dojem, že už má odpracováno (doma ani večeři nechtěla). S Corinkou to bylo jiné kafe, té jsem opravdu pomáhat nemusela. Pojistila jsem to taky zamícháním všech složek dohromady a Corča se cpala, co to dalo. Touto disciplínou jsme si velmi polepšily v celkovém pořadí.

Následovala přestávka nutná k sečtení bodů, vyplněná dojídáním zbytků koláčků, buchet a vánočního cukroví a halasnou konverzací. Konečně vstoupil náčelník Broněk s výsledky. Umístění oznamoval od posledního místa pro správnou gradaci a napětí. Když došel k 20. místu, libovala jsem si, že jsem vlastně nedopadla nijak špatně, v 2. desítce. Po 15. místě jsem už byla v první polovině, po 10. místu v první třetině a po 5. místu jsem ztratila řeč. Bylo jasné, že alespoň s jedním psem budu „na bedně“. S Isou jsem skončila 4., což při její velikosti a věku považuji za úžasný úspěch. Následovalo 3. a 2. místo a pořád nic, to už mi bylo naprosto jasné. O 1. místo jsem se podělila s Renatou Klusáčkovou a její Darinkou. Má radost byla ohromná, ne, že by tyhle závody byly podloženy nějakou usilovnou prací, ale stejně vítězství potěší. Odnesly jsme si spoustu drobných i hodnotných cen a taky dárečky ze startovného, které vybíral Vítek, aby si taky užil, když už nezávodil. Pak jsme ještě drahnou chvíli seděli u kávy a vzájemně si sdělovali své dojmy. Musím konstatovat, že takovou legraci jsem si už dlouho neužila.