Výlet do Polska
Výběr krycího psa byl tentokrát opět dost složitý, popsala jsem si s půlkou Evropy, probrala u každého psa všechna pro a proti a měla dost velké dilema - ve hře byl opět Max - moc potomků tady nemá, pak několik německých a rakouských psů, a americký Snow Wolf's True Grit kryjící v Polsku. Tento pejsek mě zaujal už velmi krátce po svém importu do Polska, u paní Agnieszky jsem po něm měla objednané štěně, ale pak přišla 
nečekaně Kety, takže z toho sešlo. Rooster je vzdáleně příbuzný naší Shelbinky, což je velmi silný argument, Rodokmen má sice na můj vkus trochu moc příbuzensky vedený, ale jeho odchovy vypadají dobře. V průběhu let jsem na něj trochu pozapomněla. Až když jsem ho viděla v létě na Konopišti, opět mě napadlo, jak je Shelbině nesmírně podobný, a proč vlastně nenakryju jím. Víceméně bylo rozhodnuto - roli hrála i vzdálenost - z mnou vybraných psů byl nejblíž (pouhých 520 km 
), protože začátkem prosince se Kety začala chovat, jak pako a bylo jasné, že hárání přijde asi trochu dřív, než v únoru. A stalo se, 8. prosince to vypuklo. První šok nastal, když jsem spočítala, že na krytí pojedeme těsně před Štědrým dnem, druhý v době, kdy jsem přepočítala dny podle posledního krytí, a vycházelo to předběžně na 21.-22. prosince, kdy mám v práci noční službu, kterou moc nemám jak vyměnit. Pepa byl ze hry, neb je v nové práci a volno rozhodně nedostane. Moc prima situace. No nic, domluvila jsem si předběžně výměnu služby za Štědrý den a oznámila zarmouceným rodičům, že na Vánoce přijede asi jen Vítek. Nakonec progesteron ukázal jako nejvhodnější den 21.12., tudíž jsem mohla jet sama a stihla jsem i tu zmatlanou noční.
20. prosince jsme se nachystali, vezla jsem Vítka k rodičům a měla trochu starosti se od nich odtrhnout včas 
, nicméně před polednem jsem vyrazila směr Štětín. Téměř celou cestu po 
německých dálnicích jsem si moc užila - dálnice jsou výborně udržované, jediný asi 3km úsek vypadající jako naše D1 byl označen mnoha omluvnými nápisy a značkami s omezením rychlosti. Řidiči v Německu jsou velmi disciplinovaní a ohleduplní - po dálnici to mastí velmi rychle, ale na úsecích s omezenou rychlostí se na 120 opravdu jezdí 120, občas výjimečně někdo třeba 130, ale nikdy rychleji. To samé ve městech - na 50 se prostě jezdí 50 a přes to nejede vlak. Když jsem se ztratila a trošku bloudila v pruzích, ochotně mi udělali místo a nechali mě přejet, i k sobě navzájem jsou velmi slušní. Tak jako tak jsem dojela až za tmy a samozřejmě přejela odbočku. - prostě jsem žádnou nějak nepotkala, jen polní cesty. Navigace se nějak zakousla a nepremávala. I zavolala jsem Agnieszce, že jsem ve vedlejší vsi a nějak potmě nemůžu trefit. No bodejť ne, přijela si pro mě, a odvezla mě domů jednou z těch polňaček, co se ztrácely ve tmě... tam bych jaktěživo netrefila, možná ani za světla. Její statek je stranou od vesnic, mezi poli a lesy.
Hned večer jsme u kávy kryli, Kety si s Roosterem krásně pohrála a krytí proběhlo jen s malými problémy způsobenými rozdílnou výškou. Agnieszka mi nabídla, že mi psa půjčí i na hotel, ale při tom, co spolu nacvičovali, by se asi v hotelu nevyspal nikdo, nejen já a psi.
Pondělní ráno bylo dost uplakané,
než jsem sbalila věci a nanosila je do auta, byla jsem zmoklá. Naštěstí déšť po půlhodině přešel, a statek se tak vyloupnul v plném světle - krásné útulné staveníčko se skalkou, vzadu stáje, výběh pro drůbež a pastviny. Všude traktory, stroje, balíky slámy, ohradníky, jízdárny... no moc se mi to líbilo. Kety se s Roosterem opravdu bouřlivě vítala, oba se chovali jak potrhlá štěňátka, co se týden neviděla. Ketka se z toho pokoušela dělat dostihový trénink (už týden nevyběhaná, chudina), ale krytí se povedlo i podruhé.
Pořešily jsme rychle papírování a Agnieszka mě provedla po svém statku - viděla jsem koně, nahlédla krátce do stájí, přišel se na nás také podívat pštros, slepičky jsem neviděla, ale to asi zvládnu. Nebyla jsem až tak dobře připravena (plánované pohorky zůstaly doma), takže na koně jsem koukala jen zdálky do výběhů, kam se mi přes bláto moc nechtělo. Zato jsem ale šla na procházku s asi 17 parsony - 10 (možná i víc, nestíhala jsem to sledovat) dospělců napříč věkem, psi i feny od 1 roku do 12 let, a k nim 5 dvouměsíčních a 2 
tříměsíční štěňata. Všichni psi se nás drželi, nikdo nezdrhal (protože Kéťa už byla zavřená), všichni výborně poslouchali, hlavně slyšeli a reagovali na své jméno, okamžitě a radostně si chodili pro pochvalu nebo pohlazení. Agnieszka možná na můj vkus má psů trochu nad plán, ale je vidět, že všem psům se dostává individuální péče a výcviku, pracují, proto jsou dobře ovladatelní, zachází se s nimi vlídně a nějak se stíhá i mazlení, což moc nechápu. Fakt osvěžující půlhodinka s milými neprudícími a poslušnými pejsky, naplněná obdivem - tohle mě opravdu uchvátilo.
A nastal čas vyrazit k domovu. V Polsku jsem za zbylé peníze ještě natankovala a dala si výborné latté v bistru u pumpy, a pak už jsme svištěly. Cesta ubíhala krásně, ve všední den před polednem jsou německé dálnice téměř prázdné, cesta ubíhala rychle a hladce. Stihla jsem se ještě i hodinku prospat před vražednou noční. Takže kolem 15. ledna se budu těšit na ultrazvuk plného bříška.