CHS REALGAR

Abych v tom nebyla sama, zblba jsem chudáka Martinu, že přijela až z Pardubic do Prahy na zkoušku ZPU1. Pan rozhodčí se tomu taky dost divil, netuším proč.  Hlavním důvodem byla samozřejmě doprava mé oblíbené psí mikiny zapomenuté před  3 týdny v Pardubicích, vedlejším i to, že Martinu fakt moc rádi vidíme, je to naše krevní skupina a skvěle si s ní rozumíme. Jediným jejím nedostatkem je bydliště - Pardubice jsou vážně docela z ruky. 

Marťa podlehla mému ICQ přemlouvání a nakonec dorazila už v pátek večer. Já byla ještě v práci, tak úplně nevím, co se dělo, jisté je, že nabrala  do auta Vítka coby navigátora, a vyrazili spolu na Zbraslavský cvičák. Tam za tmy pouze za umělého osvětlení předvedli solidní obranu (názory se trochu různí, Pepa tvrdí, že to bylo super, Martina, že to stálo celkem zaprd, tak nevím, co si z toho vybrat), vyběhali trhačky s Šínečkem a dojeli domů. Já jsem mezitím bleskově upekla perník, dobré vepřové masíčko s knedlíčky a zelím už bylo hotové od čtvrtka (Pepa zákeřně prohlásil, že by Martina měla jezdit častěji - nevím, co tím mínil, ale vím, že mu zase hned tak knedle neuvařím, pacholkovi ). Šíno se šel ještě vyvenčit, přičemž se stihl nedobrovolně vykoupat v rybníce. Poté, co jsme ho dosušili, zasedli jsme k večeři a večernímu dýchánku. Vítek Martinu docela dostal zbrusu novým kouzlem s míčkem mizejícím z  pohárku, které skvěle nacvičil. Otevřeli jsme láhev medoviny, abychom rozpustili napjatou předstartovní atmosféru. Povedlo se dokonale, v sobotu ráno jsme byly vysmáté a pejsci ještě 2x tolik. 

Vstávaly jsme do nádherného červánkového rána, jež slibovalo slunečný a teplý den - počasí, jak na objednávku. Venčení psů se tentokrát odbývalo bez naší přítomnosti a spočívalo v rotování všech velkých psů kolem domu.  V Hostivici jsem si jako první šla našlápnout kratičkou uklidňovací stopičku na suchém téměř holém poli, zatímco Marťa trénovala na place. Stopu šla Cora vcelku slušně, sice trochu zbrkle, ale se zájmem, našla klíče i závěrečnou mističku s masem. Začala jsem si věřit, 2. stopu má zpravidla výrazně lepší. To ovšem byla kardinální chyba, neb na loučce s posekanou (a velmi dlouho nechanou) jetelotrávou se po půlhodině tvářila, že povel stopa slyší prvně v životě a vůbec, bůhví, jestli ta stopa nakonec není na úpně jiném poli... Courala se tam, jak na procházce a divně koukala, proč ji vodím na špagátě a nepustím proběhnout, k předmětům čuchla, zastavila se a když nepřišel pomocný  povel, uznala, že není třeba se zdržovat takovými malichernostmi, a šla se  cardat dál . Překvapivě za lomem zjistila, že stopu už nemá, což jí připomnělo mističku, ve které zbylo ještě nějaké masíčko a konečně dala svůj rypáček k zemi. Pan rozhodčí velmi chválil vypracování druhého úseku, řka, že to byla jediná její kloudná práce. Martině Šajda nádherně vyšel, krásně stopoval, ovšem zamotal se na lomu a označování předmětů taktéž nebylo nijak přesvědčivé, nicméně dopadli podstatně lépe, než já.

Základní cviky poslušnosti jsme absolvovali až po ZOPkách.  tMěla jsem poměrně dost času  se  schopně vynervovat, zatímco Cora se rozhodla, že dnešní den bude pln volné zábavy, od čehož se odvíjel náš výkon. Cora nechtěla odejít, pak zas nechtěla úplně přijít, poté při ovladatelnosti plynule odcházela od mé nohy a bez  série pomocných povelů by asi odešla hrát si s pejsky nebo co. Obraty na místě už byly o poznání lepší, štěkání na povel za plné body, Aportování bylo taky docela vtipné, Cora vyrazila pro stařičkou Vítkovu bačkůrku, uchopila ji do tlamy a chystala se s ní lehnout, že z ní odborně vyrobí sandál. Až na druhý povel ji ráčila přinést, o předsednutí jsem si mohla jen nechat zdát. Překážky taky vživotě neviděla, o metrovku se opřela, áčko zcela minula a překonala až na 2. povel.  Odložení naštěstí ustála taky skvěle, i když měla krk, jak žirafa, jak mě vyhlížela. Suma sumárum, i s hrůznými 9 body na stopě jsem urvala 74 bodů, čili byla šance ještě pokračovat.

Skupinové a speciální cviky se odvíjely ve stejném duchu - ovladatenost nic moc, u poloh  se rozhodla, že vstávání bylo již dost,  a bude radši ležet. Následovalo skupinové odložení za pochodu, náš jednoznačně nejspolehlivější cvik. Na povel lehni se Cora pozastavila, chvíli divně koukala a pak se milostivě složila na zem.  To už jsem Martině hlásila, že to možná nedáme -  speciálních cviků je jen 5 po 10 bodech, minimum je 35, což bez 10 za 1 nesplněný cvik je docela hoňka.  A to jsem  neviděla, že Corča popošla asi 5 kroků, mrcha špatná. Končilo se přechodem nepříjemného materiálu a lhostejností k nárazovému zvuku. Rachot řehtačky Coře ani Šajdovi ani trochu lhostejný nebyl, oba byli celí nastartovaní, že by se šli podívat, co to má ta paní zajímavého v ruce. Pana rozhodčího to náramně pobavilo a ohodnotil náš výkon plnými body. Sečteno a podtrženo, i bez odložení jsem dostala 35 bodů, celkově 109 bodíků a uspokojivě  splněná zkouška. Jásot a gratulace ke skvělému výkonu nebraly konce. Martina velmi dobře za 137, podstatně lepší výsedek. Mimo jiné ZOPku splnila také Markéta s Kentíkem na výborně za fantastických 93 bodů . 

Závěr zkoušek byl překvapivý, hromadně se podával vynikající guláš k obědu, zapít ho bylo lze kávou, čajem nebo vodou, na stole také byl tác plný koláčů k volnému použití, prostě super přípravný tým, kterému tímto srdečně děkuji.  Pak jsme si ještě rekreačně zakousali, když už jsme tam měly Pepu, a vyrazily domů.

Vítek se vzápětí vrátil z vlastivědného výletu a tak dlouho do nás hučel, až jsme svolily k výletu na Břevnovskou pouť, Martina vzala i Šína, aby se řádně socializoval. V obrovské vřavě na pouti jsem poslala Vítka, ať obhlédne, co kde je, zatímco my jsme se v relativním tichu pocouraly po kláštěrní zahradě a koukaly na různé zběsilé atrakce pěkně z výšky. Vítkovi jsem vystřílela krásného pyšového tygříka, nechala jsem se přemluvit ke koupi kuličkové pistole (jsem měkká a totálně nedisciplinovaná matka), projeli jsme se po autodráze a už jsme toho randálu měli všichni tak akorát dost, tudíž jsme vyrazili domů. 

Marťa nakonec odjela domů, její alergie jí nedovolila spát u nás ještě další noc, což nás všechny upřímně zarmoutilo. Jako cenu útěchy u nás nechala úchvatné tričko, které jí nejspíš povezeme pro změnu zase my do Pardubic .