Náš život s Čertíkem
Čertík byl můj úplně první pes, nepočítám-li několik psíků sebraných na ulici, kteří nakonec vždycky našli svého pána. Jeho maminka byla čistokrevná velšteriérka, která se zapomněla s čistokrevným kníračem.
Čertík od obou rodičů dostal do vínku ty nejlepší vlastnosti – byl relativně přátelský, ale v obranách dosahoval výtečných výsledků, moc pěkně stopoval a celkově jej cvičení ohromně bavilo. Byl trochu lovec, ale cílevědomým důsledným výcvikem jsem dosáhla poměrně slušných výsledků, asi po 2 letech jsem mohla chodit i po lese, aniž by pes utíkal nebo lovil zvěř. Hlídal si mě a kromě jedné strašidelné noci mi nikdy neutekl. Jako roční pes mi utekl za srnou i s vodítkem a to se zaseklo v rozsoše padlého stromu. Hledali jsme ho dlouho do noci.
Rodiče zpočátku cvičáku moc nefandili, měli pocit, že výcvik psů je místy dost brutální záležitost (s odstupem času je mi jasné, že byli pravdě blíž, než se zdálo tehdy mně). Poté, co se na cvičáku občas objevili a hlavně viděli Čerta, jak mi každé sobotní odpoledne skáče radostně na hlavu, když vezmu do ruky tašku s cvičebními pomůckami, vzali mého nového koníčka na milost. Uznali, že pracovat s velmi temperamentním psem je rozumnější zábava, než jen tak bezprizorně lítat po vsi a dělat neplechu.
Výcvik se rozhodně vyplatil. O cvičení malých plemen se toho ještě moc nevědělo, proto jsme cvičili všechno s ovčáky a Čertík jim byl vyrovnaným soupeřem. Co se týče stopování, měl dar od Boha, ve 2,5 letech klidně chodil i 3hodinové stopy podle ZVV 3, vlastní i cizí. Poslušnost jsme zvládli kromě bariéry (v té době se ještě skákala kolmá 180 cm vysoká, tak jsem mu musela sundávat poslední prkno, ale 165 cm už zvládal bez problémů) a skoku dalekého přes příkop. Při jeho výšce 36 cm se není čemu divit, i tak skákal přes 1,2 metru. V obranách kousal na dospělého figuranta, s přehledem se zakousl do Vegy a nechal se točit kolem dokola. V podstatě by zvládl obranu podle ZVV 3, kdyby byl dostatečně velký, srdíčko na to rozhodně měl. Bohužel nemohl jako kříženec na žádnou zkoušku ani závod, proto jsme cvičili jen pro pobavení (naše i ostatních). Čertík byl bohužel taky trochu provokatér, což se mu stalo osudným. Kolem našeho domku chodil soused s boxerem, kterého Čert zlobil, jednou dokonce vyběhl otevřenou brankou a kousnul psa do nohy. Žádné vážné zranění, ale pes si to pamatoval, a když jednou utekl páníčkům, spočítal to Čertíkovi i s úroky. Následky střetu Čertík nepřežil.