CHS REALGAR

Belgičtí ovčáci se mi líbili už na střední škole, kdy jsem poprvé viděla v roce 1978 tervuerena. Další BO jsem viděla na MS v Hradci Králové v roce 1986, to už byli samozřejmě malinoisi. Nebyli tak líbiví a krásně chlupatí, jako tervíci, ale liščí tlamička a bystrý pohled mi učarovaly.

Trochu jsem začala sledovat importy malinoisů, objížděla výstavy a zpovídala chovatele, kterých tehdy, pravda, bylo jako šafránu. Na vysoké jsem pak po odstavení mé starší kníračky Betty začala přemýšlet o další náplni mé kynologické kariéry. Mezitím jsem si půjčovala různé psy a skládala s nimi zkoušky nebo je připravovala na bonitaci.  Volba byla relativně jasná – střední knírač nebo belgičák, ovšem peněz nebylo nazbyt.

Koncem roku 1992 jsem volala na Slovensko panu Krivošíkovi na inzerát. Měl k mání jedinou fenku narozenou v září, tvrdil, že je vynikající, ale cena byla tak vysoká, že jsem musela odmítnout. Začala jsem potom připravovat střední kníračku mého spolužáka na bonitaci, slíbil mi po ní štěně, pokud ji uchovním. Byla to moc milá fenka, import z Dánska, a kromě výšky na spodní hranici standardu neměla chybu.

V květnu 1993 mi dal spolužák Karel kontakt na pána, který měl ve svém výcvikovém středisku údajně mimořádně šikovnou odrostlou fenu BO, jen na ni neměl čas. Ovšem cena 10.000 za belgičáka, který nic neumí (a bůhví, jak je to se socializací), se mi zdála nepřiměřená (koneckonců, kde bych je taky vzala). Radši jsem se na ni nejela ani podívat, abych neprovedla nějakou nerozvážnost. Po prázdninách jsem zbonitovala a vrátila kníračku, a byla mi nabídnuta ovčandu Bessi na složení zkoušky, víceméně připravená, jen v rámci příprav přestala komunikovat s páníčkem. Stačilo jí jen napravit hlavu, což byla pro mě výzva.

Po vánocích se objevil Karel ve škole s malou, nohatou a zoufale hubenou belgičandou. Pocházela od pána, který musel urychleně opustit republiku, proto rozdal psy každému, kdo se namanul. Kája „nafasoval“ maliňačku i s PP. Moc si ale spolu nerozuměli, navíc předešlý páníček ji zřejmě moc nekrmil a nevenčil. Vážila celých 16 kg (v 18 měsících!) a na procházkách zkraje chodila spíš dokola, než rovně. Také při jakékoli krátké zastávce ulehla a odpočívala, už po 200 m procházky byla unavená. Jen v kotci neúnavně kroužila, kdykoli jsem ji viděla. Kája mi ji nabídl k prodeji, ale za 10.000 jsem ji opravdu, ale opravdu nechtěla. Brala jsem si ji ale ven, vedle Bessinky se docela dobře otrkala a ochočila a naučila se spoustu věcí, kterými mě soustavně fascinovala.

Vzpomínám na naši první jízdu tramvají, čistě cvičnou – 2 stanice na cvičiště v Brně na Rybníčku (kam se dalo dojít za 15 minut pěšky). Již příjezd tramvaje byl dost dramatický – zatímco Bessi se cpala dovnitř provést svůj nejoblíbenější cvik Lehni-zůstaň, na druhém konci rozdvojky se Deba snažila spáchat raději sebevraždu pod projíždějícím autem. Do tramvaje jsem ji musela doslova násilím vtáhnout, celou tu krátkou cestu měna vyvalené oči a ven putovala stejně – napůl vyvlečena, napůl vynesena. Na Rybníčku jsem odcvičila s Bessi, nechala Debu proběhnout s ostatními psy, okoukat překážky, a trošku jsem s ní pocvičila. Bylo zajímavé, jak rychle se učila zcela nové cviky, zatímco ty, co už údajně uměla, ji dost děsily. Při zpáteční cestě jsem se na ostrůvku náležitě připravila na nástup do tramvaje, aby opět nedošlo k nehodě. Tramvaj přijela, Bessi naskočila a k mému údivu Deba za ní, jako že celý život nedělala nic jiného, než jezdila tramvají. Málem jsem na ostrůvku zůstala já!

Několik takovýchhle situací se opakovalo, čímž si mě lištička nenápadně omotala okolo tlapky. Když potom 10. května přišel Kája s tím, že Debu prodá někomu na zahradu, byla jsem hodně zoufalá. Okamžitě jsem navštívila svou kamarádku a vyžebrala od ní půjčku na psa (nikdy předtím jsem si peníze nepůjčila). Večer jsem pak sumu předala Kájovi a tím dnem jsem se stala majitelkou prvního belgičáka, okamžitě přejmenovaného na Zaru.

Jaké ovšem bylo moje překvapení, když Karel přinesl papíry – Deba Korzár, nar. 4. 9. 1992, chovatel pan Krivošík. Stále jeden pes, kterého jsem nekoupila od slovenského chovatele, proto putovala do výcvikového střediska za Brnem, kde na ni nebyl čas a nakonec se přes Káju rozhodla žít u mě.