CHS REALGAR

Humorný nácvik přivolání.

Tato historka je ještě z doby, kdy se Zarka  ještě jmenovala svým pravým jménem. Měla trochu problém, nikdy se jí nikdo nevěnoval, proto potřebovala lidi jen k tomu, aby jí donesli krmení a vypustili ji ven. Asi po 2 týdnech společných procházek, kdy přestala chodit dokola a uléhat při každém mém zpomalení nebo zastavení, se začala Zarka trochu toulat. Prostě jsem odcvakla karabinku a Zarča se šla někam podívat - odkráčela mírným klusem přímým směrem a už jsem ji dál moc nezajímala. „S tím je třeba něco udělat“, řekla jsem si, a protože s ní předešlý majitel zjevně pocvičil na ostnatém obojku neúspěšně, zvolila jsem jinou metodu. Zara byla velmi žravá (jak jinak při výšce 59 cm a váze 16 kg), neviděla jsem v tom problém. Ale byl. Na začátku procházky jsem jí ukázala sáček s pamlsky a vzápětí o něj přišla. Taktak se mi povedlo zachránit růžek sáčku a vytáhnout jej berušce z krku. „Musím si dávat větší pozor“. Odepnula jsem karabinku a ještě než se Zarka příliš vzdálila, zašustila jsem sáčkem. Reakce byla blesková, hodná divoce žijící šelmy na lovu. Pamlsek jsem vyndat nestačila, poněvadž jsem opět přišla o téměř celý sáček, tentokrát málem i s rukou.

Poučení bylo následující - při přivolání musím mít již pamlsek připravený, tudíž je nezbytně nutné nechat psa dostatečně vzdálit, aby na to byl čas. Provedení ale trochu kulhalo - při jednom z přivolání jsem zašustila pytlíkem, když jsem sahala do kapsy pro pamlsek. Ten jsem sice stihla vyndat, ale řítící se pes, nedbaje mé ruky, v jednom asi 2metrovém skoku ulovil opět celý sáček, protentokrát s kapsou bundy.

Přivolání jsme nakonec nacvičily zdárně, přežila jsem, mé ruce zůstaly použitelné, kapsu jsem 2x přišila a sáčky jsem vždycky stihla nějak vytáhnout Zarce z krku, někdy celé, jindy po částech. Občas mě Zarča radostně porazila, ale i s tím jsem se poprala.

Štěkání

Zarka byla známa tím, že je němá. Občas štěkla v kotci, ale jinak ji v podstatě nikdy nikdo neslyšel. Ztěžovalo to trochu nácvik obran. Kousala, jak divá, ale to bylo všechno. V kousání byla hodně napřed, zato nácvik revíru a vyštěkání stál na místě. Čím víc byla vytočená, tím mlčenlivější byla, poněvadž se soustředila na ulovení figuranta a u toho přece štěkat moc nemohla, co kdyby něco prošvihla. Jediná situace, kdy vydala nějaký zvuk, byla, když se pokoušela pást ovčandu Bessinku. Nácvik štěkání byl tedy dost šílený a trval poměrně dlouho. První týden jsem nechala štěkat Bessi na povel, Zarka ji obíhala a řvala jí do ucha. Posléze to skončilo rvačkou, protože Bessince došla trpělivost (jinak vydržela celkem dost). Zarku jsem potom uvazovala, aby na Bessi nedosáhla. V dalším kole byla Zarka u nohy a Bessi přede mnou, tak, aby na sebe nedosáhly. Po dalších asi 2 týdnech Zara pochopila, že mi jde o zvuk a pak už to celkem šlo – Zara u nohy a Bessi vzdálená 1 metr… 2 metry … uvázaná opodál … uvázaná za křovím. Za odměnu ovšem Zarča nesměla sežrat nebo aspoň popást Bessinku, ale dostávala míček, jenž ji zkraje ale vůbec nezajímal. Když už byla fáze „Bessi za křovím“, začala Zarka pobírat i odměnu míčkem.

Upevňování povelu štěkej krmením se moc nepovedlo – s miskou jsem přišla do kotce, vyslovila povel štěkej (který v té době už celkem slušně zvládala i bez přímé přítomnosti dalšího psa) a pak se jen divila. Zarča mě začala zmateně obíhat v těsných kroužcích a nebyla k zastavení. Během 4 koleček vyslintala kolem mě mokrou cestičku, ale zvuk nevydala žádný. Na další pomocné povely jenom zrychlovala tempo.

Nakonec jsme se to naučily opravdu jen na míček a to i v revíru u figuranta. Chlapci figuranti z toho moc odvázaní nebyli, že místo rukávu mají psovi podávat míček, ale vyhověli mi a nakonec to (celkem asi po 6 měsících) šlo i s rukávem.