Jak Isa lovila
Isinka byla odmala velikánská lověna a od toho se odvíjela spousta dramatických a komických situací. Zajíce v poli nebyla schopna do vysokého věku nehnat aspoň kousek, i když po dlouhém a dost tvrdém výcviku se vracela po 30 - 50 metrech.
Ve svém mladém věku honila zvěř i docela daleko (daleko jen na můj vkus, do kriterií loveckých psů - přivolání do 15 minut - by se s přehledem vešla aspoň 5x). Byl to jediný moment, kdy se ode mě ochotně vzdalovala víc, než 30 metrů. Hlavně tedy lovila při každé příležitosti a jakmile vkročila na pole, aktivně zvěř vyhledávala. Někdy se ji povedlo včas usměrnit, někdy prostě ne. Naštěstí vzala často zavděk i malou kořistí, takže ve víru lovecké váště vyhrabávala ze země myši a zajíci se stihli spasit útěkem.
Když byl Ise necelý rok, přišly na svět naše béčkové malinky - 6 veselých zvířátek, z nichž jsme si operativně nechali doma 2 štěnda, neb jsme přišli o Zaru. Že to nebyl úplně dobrý nápad, jsme v zásadě věděli, já jsem byla na rizikovém těhotenství, Isa docela mladá, ale Zaruška byla tak výjimečný pes, že jsem se po její náhlé smrti rozhodla, že si po ní nechám alespoň fenku. Tak doma zůstal Bondy i Bugginka. Shodou okolností jsem poté pobývala dost dlouho v nemocnici, takže svého superpsa Bugču jsem viděla až skoro v 5 měsících.
Bugginku napadl pes hned na první vycházce v asi 8 týdnech. Prostě přiběhl odněkud pes, sešlapal ji pod sebe a náhubkem řádně pokutálel po zemi. Od tohoto dramatického zážitku se odvíjely všechny její pozdější problémy, jako neschopnost cvičit v řadě (původně i za přítomnosti dalšího psa na cvičáku), nesoustředěnost v sutině (pokud do ní musela projít kolem uvázaných psů, už její práce nestála za nic), v zásadě nemožnost seriozního výcviku a strach z jakýchkoli psů (v panice prchala, když se na ni zašklebila čivava). Nicméně na Ise a Bondíkovi skoro visela, to byli jediní psi, kterých se nebála.
Isa byla prckům zodpovědnou vůdkyní, učila je různé dovednosti, jako hrabání děr, chytání myší, kradení jídla i jakýchkoli předmětů, a v neposlední řadě i lov. Měsíce plynuly a maliny pomalu začínaly mít navrch, občas Isu polapily a vesele zdlachnily, přestože jednotlivě je dokázala sprdnout na tři doby. Na jedné slunné letní procházce na poli Isa vypíchla zajíce a vystartovala za ním. Půlroční Bondy s Bugčou, kteří se zrovna vzájemně škorpili, zahlédli zdrhající vůdkyni a vyrazili za ní, aby nepřišli o nějakou důležitou srandu. Cestou se na sebe podívali, mrkli očkem a rozdělili se, jak zkušení coursingoví pardáli. V té době už byli rychlejší, tudíž si Isinku vzájemně nadehnali, dostihli, složili na zem, pováleli ji v hlíně a vítězoslavně se vraceli, spokojení, jak si prima užili. Že celá ta akce byla hlavně o zajíci, vůbec nezjistili. Isa se vracela zklamaná, ba přímo naštvaná, její ego velmi utrpělo a navíc zajdu nedohnala.
Ještě 4x jsme, k našemu pobavení, absolvovali podobnou polní honičku, než štěňatům došlo, že cílem je zajíc, nikoli Isinka. Pak jsme měli krátkodobě hoňku my, abychom jim zvládli připomenout zásady slušného chování civilizovaných pejsků v přírodě, ale na rozdíl od kníračky to zrzavci pochopili vcelku rychle. Kolem 1 roku už lovili zcela výjimečně, naopak Ise vydržela lovecká vášeň až do 9 let, kdy ji postihla vážná nemoc a už moc nestíhala. Myši a potkany ovšem lovila víceméně až do své smrti.