I přes spokojenost s výcvikem velkých psů mi doma stále chyběl malý pes – od mých 12 let byl vždy v naší domácnosti pejsek – kříženec Čertík, po něm série malých kníračů, starou Bettynku jsem ale musela nechat doma rodičům, všichni jsme se shodli na tom, že v 10 letech by jí stěhování už nesvědčilo. Krom toho příliš nemusela velké psy, trochu se jich po předchozích kolizích bála. Naopak v manželově domácnosti byl vždy domácí pes přísně zakázán, i venkovního si musel dlouho zasluhovat. Nějak se ale stalo, že tchán ve slabé chvilce podlehl mému přesvědčování a tak se u nás ocitla Isinka, celým vznešeným jménem Isabel Snowstar Drofa. 
Bylo to velmi sebevědomé štěňátko s výraznými hlídacími vlohami, pečlivě a zodpovědně hlídala cokoli, co se ocitlo v její blízkosti, takže již v 8 týdnech věku jsme řešily, kdo komu bude šéfovat a kdo s kým zametat. Nakonec jsem po tuhém boji vyhrála. Isa pochopila, že když bude vrčet u misky s krmením, pravděpodobně vůbec nedostane její obsah a protože byla žravá a chytrá, velmi rychle se začala chovat jaksepatří. Ovšem do správných vzorců chování rozhodně nezahrnovala styk s ostatními lidmi, které žrala na potkání. Opravdu je hodně nechtěla a naznala, že nejlepší obrana je útok. Pokud jí někdo skočil na roztomilý rozesmátý kukuč, dost se divil. Při pokusu o sblížení, neřkuli snad pohlazení, se Isinka nezabývala uhýbáním nebo jiným předcházením konfliktu a rovnou startovala po opovážlivé ruce. Byla docela rychlá a na jejím kontě je několik procvaknutých prstíků. 
Jinak byla jako všichni malí knírači – maličký podvratný živel s obrovskou dávkou temperamentu a smyslu pro humor – kombinace přímo vražedná. Dodnes blahořečím Bohu, že se mi povedlo ji přimět k poslušnosti starou osvědčenou metodou – „když budeš zlobit, dohoním tě a bude výprask“. Několikrát se mi ji podařilo dohonit a ztrestat ještě jako malou a velmi dlouho trvalo, než začala zjišťovat, že ji vlastně asi nedoženu. Mezitím již měla propracovaný výcvik přivolání, že ani po jednoznačném průšvihu neprchala ode mě, ale pokorně přišla žehlit. 
Měla se původně stát další fenou, jejíž miminka by nesla jméno Realgar, ale nějak pořád nebyly podmínky pro odchov domácích pejsků a nakonec to skončilo zánětem dělohy a kastrací v poměrně mladém věku 6 let.
S Isinkou jsem začala cvičit od všeho trochu, má základní výcvik, docela ji bavilo cvičit agility, asi 3 roky jsme i jezdily po závodech se střídavými úspěchy. Bohužel je na mě mimořádně fixovaná, takže se nepodařilo dobře nacvičit vysílání přes více překážek. V tréninku to umí dobře, ale v momentě, kdy cítí sebemenší nervozitu v mém hlase, odmítá se ode mě hnout. Na závodech víceméně nepřekonatelný problém… Ve svých 10 letech onemocněla lymfomem, takže i když chemoterapie byla velmi úspěšná, Isa byla odstavena do důchodu a chodí s námi už jen na nenáročné procházky. Občas ji vezmeme na cvičák s ostatními, aby si taky užila, nese nečinnost velmi těžce. Začala jsem ji také učit některé cviky pro tanec se psy, jen tak pro povyražení. Moc ji to baví.