CHS REALGAR

Plánování je moc prima, ale občas jsem velmi impulzivní a moje hurá akce vcelku stojí za to. Naposledy se Shelbičkou, teď s Etynkou...  no prostě se vyplatím 

Celé to začalo už s Ejsíkem a s Corčiným velkým maroděním. Pravděpodobně se trochu přiotrávila, dostala průjem, pak začala být apatická a divná a krevní testy odhalily anemii a poškození jater. Tomuto stavu samozřejmě nedělají dobře její protialergické léky, bez kterých ovšem nemůže žít, takže nastala patová situace. Léčili jsme tedy jen symptomaticky, dostala pár infuzí, dietní krmení, a okamžitě byla zbavena veškerých povinností a práce (výjimečně se vcelku nezlobila). 

Tak jsem tak najednou zjistila, že vlastně nemám s čím cvičit - Cora nemocná, Isa stará a Shelby je takový pracant, že by mě kleplo (mraky dřiny a výsledek nejistý, ba přímo nicotný). Vlastně jsem Pepovi malého štěnicha skoro záviděla a měla tendence mu ho cvičit. Všechny psy jsem měla jen tak na procházky, Isa a momentálně i Cora měly zvláštní režim - procházky krátké, aby se z toho nesložily. Další pro bylo, že Isa může vlastně kdykoli umřít (mohlo by ji  docela dobře klepnout z Ace, někdy na to i vypadá ) a Shelby by neměla žádného parťáka doma. Začala jsem mohutně plánovat štěndo. Důvody byly jasné, Cora cvičit už nijak zázračně asi nebude, Shelby  taky jen tak rekreačně, navíc bude mít doma oživení a mě to nakopne k nějaké činnosti. Jenže mé požadavky jsou dost náročné, nějakého bílého vořecha s monoklem na oku jsem úplně nechtěla, můj pejsek by měl mít symetrické znaky kolem očí a na hlavě, aby byla hlava opticky  hezká a souměrná. Pak by měl mít samozřejmě nějakou slušnou krev, ale to byla zrovna věc, které až tak nerozumím, neb web klubu chovatelů teriérů vypadá hodně jinak, než mně známé weby kníračí a belgičáčí, kde si o každém psovi mohu snadno vytáhnout 4 generace předků a bezproblémově se dopátrat výsledků zdravotních testů a výkonnosti psů.  Začala jsem hledat a kontaktovala  i některé zahraniční chovatele, u kterých jsem si předběžně zamluvila fenečku na příští jaro (nakonec byly fenky celkem 4).  Mezitím jsem se také dověděla, že chovatelka Isinky má štěňata po výtečné feně (Isině  neteři).  Už jsem nějak knírače nechtěla, ale po Divizně z Apatyky bych si dala říct, je to fenka velmi podobná Ise svým exteriérem a temperamentem, a na rozdíl od Isy má  moc ráda lidi. I s Jarkou jsem probírala, zda má volnou fenku a kdyby nebyl parson, že bych si vzala za rok kníračátko od ní.

Jak jsem tak brouzdala po internetu, zabrousila jsem na stránky chovatelské stanice Kutcher-Chan, kde chovatel inzeroval jednu volnou fenku, již 3měsíční.  Láska na první pohled, tohle bylo zvíře přesně podle mého gusta - krásná, pevně stavěná trikolorní fenečka s raráškovským kukučem, který mě dostal. V zásadě stejným způsobem  (a rozhodně toho nelituju) jsme přišli k Shelbičce, která nasadila velmi vysokou laťku.  Trošku mě uzemnilo, že fenka je z pracovního chovu, maminka i babička mají bandu loveckých zkoušek - jednak to bude lovit, jednak mi ji pán stejně nedá, poněvadž já  se tomuto výcviku rozhodně věnovat nebudu. Napůl nebo jen tak rekreačně se myslivost dělat nedá, to je už potom tak, že pes chodí do lesa pracovat a mimo práci je soustavně na vodítku nebo zavřený za pevným plotem - to není nic pro mě. Jenže jsme to probraly s Ivou Jílkovou, ta hbitě zavolala chovateli a on souhlasil s tím, že když bude psina aspoň nějak pracovat, přenechal by mi ji.

Argumenty pro pejska jsem již vyjmenovala, některé trochu bledly před argumenty proti, ale přidal se jeden dost silný, a to, že se mi fenka fakt moc líbila.  Navíc v krvi má jedny z nejlepších českých psů, takže i tento požadavek byl splněn.

Proti jich bylo samozřejmě daleko víc - jakože máme už psů dost, 2-3 de facto patří mě a dalšího nevím, jak bych pořešila, Ejs je ještě štěně a nebylo by úplně vhodné pořídit malého psa takovému kolohnátovi, neb by ho radostně ušlapal, budeme venčit nadvakrát, v podstatě vůbec nepotřebujeme psa, rodiče ze mě asi klepne, chudáky (už tak našemu koníčku příliš nakloněni nejsou, neb naši pejsci jsou postrachem pro jejich opečovávanou zahrádku). Pepa nechal šalamounsky celé rozhodování na mně, že mu jako do mých psů vlastně nic není .

No závěr byl jasný, za Pardubice jsme se jeli na fenku podívat (samo i s penězi, jak jinak?). Na dvorku nás bouřlivě uvítalo celkem 6 dospělých psů a 3 štěnda (jsme žabaři ),  všichni šťastní, že jim přišla návštěva, které budou moci skákat do kafe, na klín  a na hlavy. Malá Ety se mezi sourozenci neztratila, byla přiměřeně drzá, slyšela na své jméno a spolehlivě přibíhala, když se na ni zavolalo (přibíhali všichni najednou, bráchové nemohli zůstat pozadu), no prostě dobře socializované štěně plné elánu. Už bylo jasné, že  výlet bude plodný a domů s prázdnou nepojedem (mně to teda bylo jasné hned a Pepovi myslím taky).  Nakonec jsme tedy naložili Etynku a vyrazili směr Pardubice ke kamarádce Martině. Tam jsme malou Ety vyložili na sídlišti, postavili před 2 velké a jednoho malého psa, ať se s tím popere, jak umí (a uměla) a vyrazili společně do lesa na procházku. Zpočátku ji Šajda se Zestíkem trochu děsili, ale po 10 minutách už jim statečně šlapala v patách,  se silkou Terezkou se dokonce pokoušela nesměle laškovat.  Poslední kávičku jsme si dali u Martiny doma, kde Ety zvizitýrovala obývák a balkon a pak zaparkovala na gauči vedle mě, aby měla přehled o pohybu veké černé a jen o chlup menší stříbrné obludy. Průběžně se na ně z gauče šklebila, když se přiblížili moc rychle, ale žádná hrůza. Celý zbytek cesty prospala, vzbudila se až před Prahou a to už jsem ji musela chovat a bavit různými hračkami, aby neskočila třeba Pepovi na klín (nebo na hlavu).

Seznamka doma byla taky vtipná, Isa opět nezklamala - štěkala, jak o život a na malou Etynku se mile usmívala, Shelby ji sice radostně přivítala, ale jakmile jí došlo, že to malé drzé nic u nás zůstane, důsledně se tvářila, že jako žádný malý pejsek neexistuje. Velcí trhači měli seznamku jen vemi krátkou, během krmení a po něm, a to zase perlila malá - hystericky na ně cenila zuby (už měla pro ten den asi velkých psů dost) a štěkala po nich. Výběr jména nebyl nijak složitý.  Vzhledem k tomu, že Ety perfektně slyšela na své jméno, Engie a spousta jiných (nepodobných našim stávajícím 5 jménům ostatních) víceméně padla, jen jsme jej změnili na Kety, líp se mi to vyslovuje.

Isa je jen užvaněná, ale v zásadě nevyhedává konflikty, občas po malé vyjede, když na ni šlápne nebo se přibližuje moc blízko a bouřlivě (což je teď skoro pořád ). Shelby se 2 dny vydržela tvářit, že nového vetřelce nechce ani vidět, ale hned třetí den vyměkla a provádí s Ketynkou neuvěřitené věci, skáčou si po hlavách, hrajou si a občas i společně spí. Velké holky malou přivandrovalku neberou jako konkurenci, tudíž ji vůbec neřeší, ale dávají celkem pozor, aby ji nezválcovaly. Ejsík jediný má radost, že má mladší ségru, jenže ta se fakt nechce nechat vláčet za krk po dvoře a tudíž se razantně brání ve stylu nejlepší obrana je útok. Takže přesně, jak jsem řekla, venčíme na dvě party - zvlášť malé a zvlášť velké.

Kety se pravidelně koupe v našem vesnickém kachňáku - nedobrovolně, vždycky tam spadne, když se snaží vyrovnat superplavkyni Shelbičce, pořádá divoké honičky po obýváku a kuchyni, dlachní kocoury (Čert chvíli dokonce nechtěl chodit domů) a vůbe se zdárně vyvíjí. Doufám, že nám bude dělat radost.