Máme nakryto
Nakonec jsme se rozhoupali - teda Kety se rozhoupala, tentokrát hárala po skoro 10 měsících, čímž nám dost výrazně zkoplikovala různé plány a taky dovolenou. Zase jsme stihly na mezinárodce v Brně ulovit CACe a res. CACIBa, což mě moc těší.
Jako krycího psa jsem vybrala maličkého, skoro hladkosrstého pracovního pejska Maxe, celým jménem Rushill Morgan, který vcelku splňoval moje velké nátoky na taťku našich štěňátek. V sobotu 5. dubna, hned po noční službě, jsme se začali chystat. Trošku zrada byla, že jsem na noční nespala ani minutku, takže jsem víceméně okamžitě po příchodu domů usnula, jak špalek. No nic, bylo od mrakem, nikam jsme nechvátali, a vyjeli až kolem 2. hodiny odpolední. Cesta ubíhala nakonec vcelku dobře, na to, že dálnice je skoro pořád někde zúžená. Jediné zdržení bylo kolem bouračky v Brně, kde jsme 8 kilometrový úsek jeli skoro hodinu. Pak už jsme vyrazili směr Berndorf, což je malá krásná vesnička asi 50 km jižně od Vídně. Cestou jsme bloudili jen jednou ve Vídni, když jsme špatně odbočili, ale jednoduchým dotazem na pumpě jsme dostali přesné informace a vrátili se na správnou odbočku.
Manželé Mutzbauerovi nás přivítali velmi srdečně, ukázali nám, kde můžeme venčit, a pak jsme šli rovnou za Maxem. Kety byla nadšením bez sebe, Maxík je zkušený plemeník, a chvíli to vypadalo, že se bude připouštět hned mezi dveřmi. Naštěstí jsme stihli pejsky odlifrovat na zahrádku, kde bylo víc místa, takže si Kety stihla i užít předehru. Užila si ji důkladně, i s koupáním v zahradním jezírku, kde si zaplavčila mezi lekníny. Nakonec si Max bravurně poradil i s velkým velikostním rozdílem 4 cm a krytí proběhlo zdárně. Večer jsme si předali dárečky a potvrdili doklady, a pak si dlouho do noci povídali. Bylo to docela zábavné a já s Vítkem jsme se slušně pocvičili v angličtině. Spali jsme nakonec v pokoji pro hosty, ačkoli jsme měli vybavené auto. Ráno po vydatné snídani jsme nakryli podruhé (v neděli ráno už na Kety mocně reagoval i Ejs, v podstatě je nešlo společně vyvenčit). To už byla Ketka daleko méně vstřícná, ale nakonec se zdařilo, a vzhledem k tomu, že mě přepadla nějaká hodně podivná viroza, jsem raději vyrazili domů, abych rodinku nakonec nenakazila. Slibovaný Vídeňský řízek se nekonal, ani Vítkovi se moc nechtělo stavět ve Vídni a hledat tam hospodu, takže jsme jeli rovnou domů. Cestou jsme ale stavěli v Brně, abychom navštívili staré kamarády