Krytí
Poslední krytí Kety bylo naplánováno na zimu, nicméně člověk míní a Kety mění. Očekávané hárání nespustila ani Eevee, která se rozhárala začátkem prosince, a Kety si držela i kožich, přestože ho letos měla rekordně dlouhý. V únoru jsem již začala panikařit a musela jsem žádat o výjimku, protože Kety je v březnu 8 let. Naštěstí to klaplo, a nakonec Kety začala shazovat srst v polovině února a krátce nato se i rozhárala.
Do Německa jela již relativně upravená, aby se Lancelotovi líbila. Krytí vyšlo skvěle na víkend, i progesteron tomu odpovídal, takže v sobotu ráno jsme vyrazili, tentokrát jen a manželem a naším novým belgickým přírůstkem. Boss je 5měsíční, tudíž velmi náročné štěně, a nechtěli jsme ho nechat doma Vítkovi. Cesta ubíhala rychle, i přes střídavé počasí a docela slušný vítr, dálnice v Německu jsou rovné a velmi dobře značené. Po většinu cesty ale svítilo sluníčko. Času jsme měli spoustu, cestou jsme i 2x povenčili, aby se psi trochu vyběhali a dalo se s nimi vyjít.
U paní Brigitte bylo krásně, je to velmi milá a vstřícná dáma. Ukázala nám i své zbylé psy a pak už se šlo krýt. Kety měla z Lancelota ohromnou radost, moc se jí líbil. Krytí proběhlo bez problémů (jen koupání k tomu tentokrát nebylo, krylo se doma). K večeru, ještě za světla, jsme se odebrali na hotel. Cestou jsme ještě nechali psy za světla vyběhat na louce, což se ukázalo být dost neprozřetelné. Kety si vyhlédla nějaký úžasný hnus a než jsem ji stihla okřiknout, zválela se v něm. Hotelovou halou jsme po ubytování a přinesení kennelky proběhly rychle a zběsile, aby nás náhodou nevykázali, a na pokoji šla rovnou do sprcháče. Šampon žádný (jedeme přece do hotelu, tam něco mít budou ne?) natož psí, takže jsem ji drbala hotelovým pidišamponkem. Vydrhnutá, bělostná a voňavá (a taky naštvaná) stejně spinkala v kennelce. Večer jsme ještě krátce venčili v městském parku s potůčkem (hučel, jak slušná řeka) a já jsem pak taky vyběhla s foťákem, protože Braunlingen je moc malebné městečko zejména v noci.
V neděli ráno jsem šla venčit do parčíku a skočila Ketce na její smutné oči, že rozhodně nemůže kakat na vodítku, to se přece nesmí (čůrání jí rozhodně nevadilo, protože potřebovala zanechat co nejvíc značek potencionálním ženichům). Pustila jsem ji a nevšimla si kachen plujících po rozvodněné říčce. Kety samozřejmě ano, takže skočila metrovou šipku do vody a zahučela pod hladinu. Vyplavala o dobré 3 metry dál a proud ji unášel dost rychle. Kachny samozřejmě odletěly, takže Kety doplavala ke břehu a vracela se, ale cestou zvedla z břehu volavku a byla u ní velmi blízko. Hlásit teda umí výtečně, s dychtivým poštěkáváním tak lítala po louce, jak pako za volavkou, která se nakonec vznesla poměrně vysoko, takže už Kety pochopila, že tohle neuloví. No jestli si obyvatelé Braunlingenu mysleli, že si v neděli přispí, tak jim to asi nevyšlo, budíček jim obstarala ječící parsonka už v 7 ráno. Nakonec se přivolat nechala, ale louku opouštěla na vodítku, avšak po dvou a pozadu.
Sbalili jsme a vyrazili opět do Löffingenu překrýt. Kety už nebyla tak žádostivá, ale ochotná ještě jo, svázáni byli skoro 40 minut. Venku zuřil nějaký tajfun, byl strašlivý vichr a do toho celkem mohutně pršelo, takže plánovaný výlet k Bodamskému jezeru neklapnul. Jeli jsme rovnou domů, protože jsme očekávali dlouhou a obtížnou cestu. Domů jsme dorazili poměrně pozdě večer, ve větru a dešti byla jízda opravdu pomalá. A abychom to neměli tak jednoduché, při venčení za tmy se Ejs v lese napíchnul na klacek a roztrhnul si kůži na hrudníku. Místo odpočinku následovala cesta na veterinu a velké zašívání poraněných svalů a kůže. Naštěstí to nebylo až tak vážné, jen klidový režim v podání Ejse, to je zážitek.