CHS REALGAR

Přiznám se rovnou, že s ubíhajícím časem mě výstavy víc a víc nebaví. Jako mladší jsem jezdila docela ráda, ale se sbírkou, která byla doma (Bettynka na hranici VD a D, Zara zrovna tak, ne-li horší, Dita nedorostlá…), to byla trochu ztráta času. Pravda, Bettynka se předváděla vyloženě ráda, jak viděla pár lidí pohromadě, chodila, jak panenka. Zarka s výstavami taky problém neměla, moc ji těšilo, že ji někdo okukuje a hladí, jedno, kdo. Jen rozhodčí měli problém najít na nich nějakou výraznou přednost, kterou lze pochválit. 

Se záchranařinou měl máloco společného, snad jen partu výborných lidiček

Naše premiéra proběhla po zhruba 6 trénincích a podle toho to taky vypadalo 

Závod měl být pojatý spíš jako sranda, ale trochu se to zvrtlo, takže z toho byl nakonec docela dost těžký speciál, nicméně Cora předvedla na to, co umí (nebo spíš neumí) excelentní výkon. Přemluvila jsem ji, aby do terénu vůbec vlezla a pak tam taky i hledala a co našla, skvěle označila, takže jsem spokojená.

Zaruška byla pejsek velmi vnímavý, ráda se učila nové věci (podstatně raději, než opakovala ty, co už uměla, ale to měly patrně na svědomí výcvikové metody předchozích majitelů). Její zápal pro práci byl obdivuhodný a styl práce vysoce svérázný. Někdy jsem se dost nasmála, jindy jsem byla zoufalá.

Corču bych za normálních okolností na žádnou, tím méně světovou výstavu nehlásila, ale zase když je 70 km od nás a stejně tam pojedeme... Nakonec velmi dobrá ze světovky je taky pěkný výsledek, tak proč ne? Takže jsem ji přihlásila, a když už, tak na oba dny.

Jak jsem říkala, v neděli vynecháme... Ale motivace byla docela silná a Martina do mě hučela, jak do nemocného koně, že se podíváme na agility a ring a když se příhodně dostaneme ke kruhu, vystavíme i psy... Tak jsme tedy jeli znova.

O tom, kterak člověk může přijít ke psovi a jak se vám pes dokáže vecpat do života, když hodně chce